Z tvůrčí dílny VI. Z modři na planetu Zemi

Minule jsme se ponořili do vesmírné modři.

Mezi tím však proběhl sestup dolů.

Na planetu Zemi, kde je láska, ale hlavně také zeleno a tak se Lucy pustila do objevování nového prostoru, jeho zákonitostí, jeho atmosféry a pravidel.

No a samozřejmě jeho obyvatel. A že je tam zalidněno! Tedy zalidněno… zamiříkováno, zapampeliškováno, zabrutnákováno. Totiž budeme se tady bavit o rostlinných čeledích a jejich zástupcích. A to je vůbec ten největší oříšek (hle, jak mi jdou ty rostlinné příměry), vytvořit takovou zbrusu novou postavičku, jen si to zkuste. Už jsme se o tom, myslím, bavili minule – jak se s takovou postavičkou nejdřív oťukáváte a okukujete. Chodíte s ní spát i snídat, vyskakuje na vás v koupelně a vy se ptáte – chovala by se takhle? Jedla by takhle? A takhle by křížila nohy, když by usedala na houpačku z vinného listu? Vdechnout někomu život, byť dvojrozměrný na papír, není vůbec snadné. A tuplem ne, když jako Lucy malujete ručně, pěkně postaru, papír a vodovky, fixka a prsty. Tady není žádné undo a re- … žádný krok zpět a zpětný chod. Všechno na první dobrou, jak to spojí duše, vnitřní vidění a zručné ruce. Myslím, že jsou to výjimečně zručné ruce… Lucy, the queen of ořezaná pastelka…

Prší, když píšu tyto věty.

Ani nevím, proč to teď píšu.

Snad pro to sdílení míru, které každý musí cítit. Když prší.

Píšu a voní déšť. Spíme pod širákem – no dobře, máme nad sebou trochu střechy, ale zas nemusíme stěhovat matrace každý den tam a zpátky. Toho si vážím. Že mám chvíli, pár dní… na jednom místě. Býti psancem (a psavcem, haha), putujícícím z místa na místo… ale nech toho, když sis to sama zvolila… a tentokrát Šumava, tady tluče moje srdce. Tady se někde zrodila láska k přírodě… to zní jako klišé, zkus to jinak... láska k vůni posečené louky. K pangejtu podél uzounké asfaltky. K ploštici v dlani. Ke stromům, co tě donutí zaklonit hlavu a kořenům, co jsou zajemnější než chrám na Bali… K tepání deště a k tomu okamžiku, když přestane a všude se rozvoní.. voda… první lyže na Kvildě, ten pidi vlek, poma, co se na ní stála fronta a lyže pak dolu skoro ani nejely, jak se na ně lepily bakule sněhu. A v bláznivých -nácti protesty proti Temelínu. A taky sázení stromků v Beskydech a ekologická vejška a vykácení původních jedlobukových smíšených pralesů… Schwarzenberský kanál… smrková monokultura…“ Šumava. Jihočeské louky. Tady jsem si prvně položila hlavu do trávy a objevila krásu obyčejné.. hm, trávy… A ty pionýráky a prázdniny u koní, Blata… a tím vším mě provázely osiky a břízy, maliny a borůvky… a jak život plyne, obloukem se k nim navracím a oni naakumulovaně vstupují do stránek mých knih. 

Vítejte v zeleném světě.
Mia