#1 Představujeme ilustrátorky nových Indigových pohádek: Shivana. Za každým obrázkem je kus neviditelné práce. O umění ilustrace i o tom, jaké to je být máma malířka
Shivana alias Martina Ševčíková je jednou z devíti ilustrátorek nových Indigových pohádek. Ilustrovala (malá ukázka na youtube tady) pohádku o holubicicích a havranech, a toto spojení se ukázalo nadmíru šťastné. Shivanina tvorba je celá taková úžasně šamanská, jemná a přitom silná... Což k Indigovým pohádkám víc než sedí a tak jsem chtěla o Shivaně vědět víc. A ona byla tak laskavá, že s velkou trpělivostí odpovídala na moje otázky. Jestli vás zajímá nejen Shivana, ale i zákulisí ilustrátorské profese, tak přesně teď a tady jste tady správně.
Kdo je Shivana? Kde se vzalo takové krásné jméno?
Jsem Martina Ševčíková, uměleckým jménem Shivana. Shivana je ale hlavně tvůrčí máma, takový můj umělecký a životní restart – znovuzrození spolu s dětmi. Pomalounku a nevědomě se rodila s mým prvním dítětem a s touhou zpracovávat mé vnitřní pochody a příval kreativity. Za nějaký čas přišla příležitost vystoupit z pohodlí domova, kdy bylo třeba se i představit. Jenže Martina Ševčíková byla ta původní, jiná, nedotčená, prostě ta před dětmi. Chtěla jsem tak znovuzrodit i své jméno. Příjmení jsem si však chtěla z části zachovat, což mě jednoduše vedlo skrze Shivu, mně blízkého boha známého více aspekty - očistnými, ale i démonickými. S respektem k náboženství a mytologiím, jsem jej maličko zastřela doplňujícím NA a vznikla tak jednoduše Shivana ♥.
Jaké to je, být v dnešní době ilustrátorkou?
V dnešní době je extrémě těžké být povoláním ilustrátor. A jak jsem nedávno uvedla první hodinu na VOŠ: „Jestli se chcete někam dostat, nepromarněte ani chvíli, kreslete, malujte, tvořte nejlépe pořád“. Myšleno takto - ten čas, který na škole máte, je, dalo by se říci „bez tlaku“, tam je prostor pracovat na ovládnutí kresby, hledat svůj osobitý styl, dělat si kontakty... Pokud vám tohle na škole uteče, pak je velmi obtížné při práci (kterou později potřebujete na obživu) pracovat na svém rozvoji, portfoliu a hledat možnosti, kde prodrat to, co umíte a doufat, že vám někdo dá šanci. Taky tedy vždy hraje roli i životní štěstí, ale tomu můžeme jít naproti.
Vždycky jste chtěla být ilustrátorkou?
Já vlastně čistě ilustrátor profesí nejsem. Jsem taková holka pro všechno. Když je třeba, udělám ilustraci, grafiku, animaci... Ale na čem si zakládám, je, že si neustále vybírám své zakázky - chci tvořit tak, aby mě to naplňovalo a šlo ruku v ruce se Shivanou. Jinak jako dítě jsem nechtěla být ničím, jen malovat a být u koní, dokonce si koně i vzít. Tyhle dvě věci mě prováděly, zachraňovaly a ukotvovaly celé mé dětství a byly do velké míry mou terapií. Vlastně snad se rodina nenaštve, ale koně mě formovaly snad stejně důležitě jako samotní rodiče, prarodiče a další důležité blízké osoby mého dětství.
Jak probíhá proces ilustrace?
A to je krásná otázka, protože pokud opravdu chcete dělat svou práci dobře a odpovědně, netvoříte prvoplánově. Za každým obrázkem, který vidí rodiče a děti v knize stojí kus neviditelné práce. Vše vzniká prvně v hlavě. Proto znám ráda témata práce z časovou rezervou. Kdy je mohu třebas týdny jen nosit v hlavě, promítat si je po cestě v autobuse, před spaním. Časem se mi samy začnou vynořovat i ve fázi usínání, nebo třeba ve snu, kdy pak kolikrát chňapám po notesu třeba o půlnoci, (bývá pod postelí), nebo pak črtám hned ráno po probuzení, co mi naskočilo v hlavě.
Nedávno jsem zjistila, že se tomuhle procesu říká lucidní snění. Když už začínám postavám a prostředí dávat vizuální podobu, beru do rukou tužky, pastelky, fixy a další kresebné pomůcky a zkouším spoustu variant, než se doberu k tomu správnému vizuálu. Pak je třeba navrhnout kompozici nejen jedné stránky, ale i sladit dvoustránku a všechny stránky dokupy, aby bylo zajímavé listovat celou pohádkou. Po navržení kompozice, pokračuju se samotným ztvárněním finální podoby, ale tam to nekončí. Protože se občas na konci při spojení všech hotových stránek s textem dozvíte, že to někde nefunguje, někde je prázdný prostor, jinde špatně vedete obrazovými prvky oko diváka. A tak stránky přepracováváte, měníte kompozice, velikosti, upravujete barevnost, vše děláte tak, aby to ve výsledku fungovalo se zaujetím. Ono, čím má člověk více praxe, dělá méně chyb a pak i méně upravuje finální ztvárnění, tak třeba za 20 let už vše uvidím dříve, než začnu tvořit na ostro.
Jak k vám přichází inspirace a témata?
Přichází ke mně sama, jednoduše - co prožívám, to maluji, to chci zachytit. A proto je to teď síla mateřství, která mě absolutně pohltila. Vždy vycházíte ze své zkušenosti, z něčeho zažitého, či toho, co vás fascinuje. Co chcete sdělit svým pohledem, pokud se tedy nejedná o dnes celkem běžné kopírování, ale to už si musí obhájit každý tvůrce sám před sebou.
U mě to byly už od malička koně a příroda. Nedávno jsem při úklidu starých věcí narazila na své malůvky z mých sedmi let, bylo tam několik papírů počmáraných stejným motivem - hříbě, které pije od maminky mlíčko. Je neuvěřitelné, že mě mateřství fascinovalo už jako malou.
Jaká jsou vaše oblíbená témata?
Kromě již zmíněných témat mám ještě jedno. S dospíváním mě začalo zajímat ženské tělo ve své plné síle a kráse a to vlastně stále přetrvává dodnes, stále jej objevuji. Jinak pohlaví, sexualita... je vlastně běžné téma většiny tvůrčích dospívajících - to, co objevujete, prostě chcete ztvárnit vašima očima. Na závěr je třeba říci, že téma může být ve výsledku cokoli. Co uvidím, zaujme mě a mám prostor, beru skicák a snažím se to zachytit.
Věříte v sílu přírody, v nějakou její oduševnělost?
Když se ponoříte do požehnaného stavu, do mateřství, zažijete ztrátu dítěte, ale i narození, dovolíte si zažít narození dítěte doma v absolutním klidu a lásce, ve víře v sebe, ve druhé a v samotný život - pak už musíte věřit na něco mezi nebem a zemí. Proto už mi nemůže být ani představa skřítků nijak vzdálená, život je jeden velký zázrak. Rozhodně věřím v sílu přírody, protože vím, jak na mě působí, když jsem v ní, nebo na ni pouze myslím. Se synem často stavíme domečky pro skřítky, on je vlastně začal stavět úplně všude, i na autobusové zastávce jeden má. Pokaždé, když čekáme na autobus, tam něco dodělává. Jednou se mě zeptal, zda skřítci existují. Na to odpovídám, že nevím, ale věřím, že ano. K tomu dodal: "A myslíš, že dojdou i tady do domečku na zastávku?"
Jde to, ale musíte potit krev
Máte ilustrátorské vzdělání?
Shodou okolností mám přímo obor Vědecká kresba a ilustrace na SUŠ Poděbradově v Ostravě a pak jsem pokračovala na Fakultu umění na Animovanou tvorbu, takže základ by tam byl.
Co vám škola dala a vzala?
Dala mi hlavně čas, který jsem zpětně viděno ale nevyužila naplno. S mými současnými zkušenostmi bych ten čas vyždímala podstatně víc. Zpětně si uvědomuji, že nám to na střední škole naznačoval Lukáš Henzl, ale měl nás až ve vyšším ročníku a celkem krátce, to už jsme nebyli tak tvární. Jinak všechno zažité využívám částečně jako pedagog a částečně na volné noze. Díky škole z pohledu žáka i pedagoga jsem si uvědomila, jak klíčovou roli pedagog nese ve formování mladých osobností. Doteď nezapomenu, jak mě po letech na akci v Galerii Plato potkal bývalý student, jenž mi ten den dělal asistenta na workshopu a poděkoval mi, že jsem na plenéru začínala ráno dobrovolnou jogou na zahradě a že od té doby ji zapáleně cvičí. V takových momentech vám dojde kolika aspekty působíte na druhé a o čem vlastně ta škola opravdu je...
Je škola nutná pro umělce, nejde to bez ní?
Léna Brauer je skvělým příkladem, jak se stát ikonou, nemít školu a prodat svůj příběh, takže to jde. Ale musí vám jít štěstí maličko naproti a musíte „potit krev“, abyste ten čas dohnali a byli schopni se tím jednou opravdu uživit, nebo to mít jako vedlejšák. Jde to hlavně pomalu, krůček po krůčku si stavíte základy. Na umělecké škole taky hraje velkou roli na koho při studiích narazíte, pedagog by měl mít za cíl, vtáhnout vás do dění, ale bohužel ne vždy se to děje a setkala jsem se s ne málo případy, kdy byli studenti zprotivení a už se po škole vůbec k umění nechtěli vracet. Od tohodle jsou zase oproštění samouci, dělají si co chtějí a odradit mohou jen sami sebe.
Ještě bych dodala, že oboru, či aspoň blízké profesi se z mých spolužáků z umělecké školy věnuje jen pár. Jen malá hrstka dělá naplno to, co vystudovala. Samouk, který si najde prostor pro seberozvoj, má dnes obrovské a cenné množství informací v knihách, zdarma je může čerpat z internetu, což dříve v takové formě nebo vůbec(!) nebylo. Ale i to je zrádné, protože cenzura toho dobrého a špatného na internetu není. Můžete se například podívat na návod jak nakreslit postavičku, ale už není nikde psáno, zda jej nedělal člověk, jenž nemá absolutně zmáknutou anatomii a ten podstatný základ, na kterém je třeba stavět vám uniká… Je tam spousta odpadu, který je třeba třídit dříve, než si jej pustíte do hlavy.
Pokud nad sebou nemá začínající zkušeného člověka, co mu třídí (ředí, postupně dávkuje) informace, dovysvětlovává obsah, či navádí na správnou cestu, může být cesta dosti trnitá, může se zacyklit ve své bublině... Je fajn navštěvovat aspoň kurzy a i tam je třeba hledat, který kurz vám opravdu něco dá.
V Indigových pohádkách ilustrujete pohádku O holubicích a havranech. Jak se vám ilustrovalo? Když jsem vaše havrany a holubice uviděla, napadlo mě, že tahle pohádka byla napsaná přímo pro vás...
Jeee, to mě moc těší, opravdu mi pohádka sedla. Ale je třeba si říci, že jsem si ji maličko přivolala, jak to říkám, kdy jdete štěstí naproti... Požádala jsem o něco zvířecího a tak jsem dokonce dostala i možnost výběru. Havrani a holubi s jejich překrásnými křídly a nespoutanou možností uletět si kamkoli se jím zlíbí včetně sil jin a jang, jejich vyvážení mě prostě lákalo. Ze začátku jsem se toho trochu zalekla, protože tady byl deadline na můj malý časový pracovní prostor s dětmi dost na hraně. Musela jsem překonat první barieru, kterou vyrobila má hlava, zda to vůbec dokážu stihnout...
Jakmile se to jen trochu rozjelo a já se nechala pohltit, pracovala jsem po nocích jako smyslu zbavená. Nicméně svou daň si to vybralo, pak jsme museli odjet na chalupu, kdy už jsem potřebovala od vší práce totálně vypnout. Protože ač mě proces nesmírně bavil a vnitřně naplňovat, energii vám tvůrčí činnost také bere. Nejde usednout ke stolu, když nejsem odpočatá a když nemám čistou hlavu, pořád je to práce po které si jednou odpočinout musíte (ač o mě manžel říká, že jsem workoholik).
O Shivaně ke zdroji:
a také nádherný e-shop
Komentáře
Okomentovat