#3 Představujeme ilustrátorky nových Indigových pohádek: Hana Gajdová Hetmerová. Uvítala bych mrak, který mi ukáže věci z jiné perspektivy

Hani, vy jste nám takzvaně vytrhla trn z paty, když nám "vybuchla" ilustrátorka a já za to moc děkuju. Pohádka o hlemýžďovi je díky vám zachráněná a navíc je zachráněná nádherně. Takže se jako první musím zeptat – jak se vám ilustrovalo?

Ilustrovalo se mi krásně, pro mě to byla taková práce za odměnu. Už dlouho jsem tak hezky volné zadání, na kterém bych se mohla vyřádit, neměla. A vlastně mi vyhovoval i ten šibeniční termín – jednak jste se částečně trefili do jediného týdne, kdy jsem poslala všechny tři děti zaráz na prázdniny a navíc mám pocit, že ilustracím prospělo, že jsem neměla moc času se k nim opakovaně vracet, opravovat, předělávat. Vznikly tak hezky spontánně.

Ještě zůstanu u pohádky - pohádka o hlemýžďovi se trochu vymyká, má dvě části, kde v té první hlemýžď něčeho dosáhne, aby se toho pak zase vzdal. Pracuje se tam s myšlenkovým nastavení mysli, nebo jak se říká mindsetem. Je vám toto uvažování blízké? Věříte v sílu myšlenky?

Eh, toto je těžká otázka. Věřím, že spoustu věcí takto opravdu můžeme ovlivnit, nastavením mysli. Jen ne vždycky má člověk na to sílu – někdy potřebuje někoho zvenku, kdo ho popostrčí nebo podpoří. Prostě bych taky někdy uvítala takový mrak, s jakým se setkal hlemýžď, který mi ukáže věci z jiné perspektivy.

Ta druhá část je pak o tom, že všechno má v životě svůj čas. Sice jsem to takto napsala a hodně moc tomu věřím, ale přeci jen, někdy mám tendenci věci tlačit a moc trpělivá nejsem. Doufám, že jednou budu v takovém zenu, že tlačit přestanu. Jak to máte vy, věříte že všechno má svůj čas?

Tak trpělivá já rozhodně také nejsem, přesně naopak. U mě to je tak trochu získaná vlastnost. Prostě mě tak vycvičilo mateřství – jak se snažím všechno perfektně a rychle zvládnout, odškrtat si všechno co musím, jsem zbrklá. Ale zase mám pocit, že život to tak nějak reguluje – já můžu být zbrklá a tlačit jak chci, ale ono to vždycky nějak dopadne a ukáže se, že opravdu všechno má svůj čas. Jen já na to nedokážu dopředu spoléhat a nechat život plynout samospádem. Tomu zenu jsem se dokázala přiblížit v jediném období – po narození třetího dítěte. Vlastně to souvisí s předchozí otázkou – bylo to vyloženě cíleným nastavením mysli. Bylo mi hrozně dobře, vydržel mi ten klid tak půl roku a pak jsem se zase vrátila do polohy splašené hysterky. 

Hlemýždě a potažmo knihu jste zachránila - jste záchranářka i v běžném životě?

No když nad tím tak přemýšlím, tak asi ano. Mám své hranice, ale někdy se asi rozdávám příliš. Pracovně – vždycky upozorňuju, jaké mám časové možnosti a nakonec se přistihnu, jak sedím o půlnoci u počítače… 

I ve vztahu k dětem, musím se zuby nehty bránit, abych nebyla taková ta máma superkvočna. Ale jak to o sobě vím, tak proti této své přirozenosti bojuju. Snažím se jim nechat dost prostoru, ale zároveň být nablízku, když už mě opravdu potřebují.

Máte tedy nějaké tipy, jak zůstat v životě nad věcí a nejlépe ještě v tom kreativním módu? 

Já jsem zjistila, že mně se vlastně líp pracuje (i žije), pokud mám kolem sebe nějakou hranici – což může být ten časový strop, nebo nějaké jiné omezení, i nějaká krize. Jsem tak nějak nastavená. Pro mě je tvůrčí blok naopak absolutní volnost a pohoda. V těch já se ztrácím. 

Takže sice si maluju, jak bude krásné, až budu mít jednou na práci klid a dostatek času, ale tak nějak tuším, že to pro mě bude ve skutečnosti možná těžší. 

Teď klid nemáte? Jaké je vaše povolání?

Pracuju jako grafička. Vystudovala jsem sice pedagogickou fakultu, ale už když jsem se tam hlásila jsem tak nějak věděla, že učit nechci. I během studia jsem se zaměřovala spíš na mimoškolní vzdělávání, učila jsem na ZUŠ, připravovala jsem animační programy pro galerie. Já bych dobrá učitelka nebyla, měla bych to jen jako práci k uživení a takový člověk nemá ve školství co dělat. 

Naopak ta grafika mě baví a naplňuje, v tom jsem se našla. Mám ráda i takové ty nekreativní zakázky. Třeba hrozně ráda sázím. Uklidňuje mě to – přijde mi to trochu jako pletení, pěkně stránka za stránkou. Mám ráda dělat tu práci poctivě a dobře – nebo aspoň nejlíp, jak umím.

Vyhovuje mi i to, že můžu dobře skloubit práci s mateřstvím. S prvními dvěma dětmi jsem kariéru přerušila, ale teď se třetím zvládám pracovat v podstatě bez přerušení, i když samozřejmě v menším měřítku.

Říkala jste mi, že ilustrování pro Indigové pohádky vás konečně „dokopalo“ si založit instagram. Žijeme v rychlém světě sociálních sítí. Radši byste žila bez nich? 

Ne že by mi vyloženě vadily, já je prostě nějak nepotřebuju, jsem konzerva. Mám pocit, že by mi žraly příliš mnoho času, který vlastně ani nemám. Vadí mi ta povrchnost a tak nějak celkově mi nedávají smysl. Chytrý telefon mi musel vnutit manžel, až teď ho začínám využívat tak, jak je pro ostatní normální. Vrcholem komunikace je pro mě whatsapp a i ten jsem si nainstalovala jen kvůli škole dětí – během lockdownů to byla nejjednodušší možnost spojení s učiteli a už se u toho zůstalo. 

Navíc jsem si z toho období, kdy jsem pracovala na marketingových odděleních, odnesla v sobě takový majáček – nechci se vzdávat svého soukromí, aby ho někdo využil pro účely marketingu. I když tomu se člověk asi v dnešní době nevyhne při jakémkoliv pohybu na internetu…

Každopádně z profesních důvodů se asi sociálním sítím donekonečna bránit nemůžu, takže ten IG je taková první nedobrovolná vlaštovka.

Máte v plánu se ilustraci více věnovat? 

Nejsem si jistá, jestli se dá ilustrováním uživit. Asi to pro mě vždy bude taková práce za odměnu a pro radost. Má to pro mě své kouzlo. Ale stejně tak má pro mě kouzlo ta grafika. Baví mě to střídat a kombinovat. A měla bych se zlepšit technicky, jen nevím, jestli si na to kdy najdu čas.

Jak by vypadal váš snový den, nebo možná dokonce život?

Snový život žiju a snový den by byl den bez dětí s možností natáhnutí na libovolnou délku (samozřejmě za předpokladu, že je o holky dokonale postaráno). Teď ze mě ale mluví frustrace. Už přes dva týdny se mi střídají nemocné doma, už zase se mi nepodařilo několik dní ani vyjít z bytu, navíc to teď vypadá, že jsem to od nich chytla a poležím si taky. Moje zářivá vidina svobody, že si po prázdninách užiju trochu volna, se mi zase sesypala. Takže snový den jedině bez dětí. Ale den by asi nestačil, spíš týden kdyby to mohl být, nebo třeba měsíc. (Hanka se samozřejmě usmívá! pozn.)

Celý život všichni tak nějak hledáme štěstí. Co pro vás znamená štěstí?

Štěstí je to, co si vlastně ani neuvědomujeme. Mít kolem sebe lidi, se kterými je nám dobře, partnera, který vás podrží, být zdraví. Takové ty věci, které si člověk uvědomí, až o ně přijde. Pro mě je štěstí hlavně rodina, děti. I když v tom běžném, šíleném a hektickém provozu to je někdy dost těžké rozeznat. To je zase to nastavení mysli – člověk má přes tu hradbu každodenních problémků tendenci zapomínat, že je vlastně šťastný tak, že víc už to snad ani nejde.

To je krásně řečeno. Máte nějaké své motto?

Na motto už jsem teď příliš unavená, nic mě rychle nenapadá. Když jsem na takovou otázku odpovídala někdy v prváku na gymnáziu, napsala jsem „Žít a nechat žít“. To pořád platí. Jen by to chtělo doplnit ještě něčím duchaplnějším, ale to už teď nevymyslím.

Hani, děkuji za rozhovor :-) 

------

Chcete zůstat v kontaktu tvorbou Hanky? Sledujte její Instagram.