Z tvůrčí dílny IV. Jdeme do barvy. Poctivou ruční ilustrací za dotykem něčeho nad námi

Tady jsme ještě skicovali. Teď jdou skicy do barvy. A kdo viděl naposledy vodovky ve třetí třídě, když to byla v zásadě ještě taková ta umolousaná šeď, ten žasne. Nad možnostmi všech těch různých palet, vodových barev, správně tedy akvarelů (i když vlastně nevím proč), tužek, per, tuží, pastelek a fixek…

Žádný počítač (byť proti němu nic nemám, ale prostě tady cítíme, že to chceme jinak, postaru, ručně se s s tím piplat, pipli pipli…)

Žádný počítač, žádná možnost „resetu“, „step back“, vymazání špatné čárky, změna barvy kapátkem… nic. Co nakreslíš, to je. Poctivá ruční ilustrace.

Je to v dnešním světě, kdy je možné všechno a bezpečí a jistoty se staly nárokovaným standardem, určitý druh fatalismu a odvahy. Jediná špatně namalovaná čárka, jediná špatně míchnutá barva může zničit hodiny práce. Je to taková touha vrátit se do světa, který byl možná drsný, ale byl pravdivý.

Vlastně tahle ruční práce je vždycky do samého konce překvapení. Údiv. To něco, co činí dítě dítětem. Malování jako možnost zastavit čas, vrátit se na samý začátek. Dokud se štětec nedotkne papíru, odhad výsledku je vždycky jenom přibližný. Jak to dopadne? – hraje v hlavě i tomu nejlepšímu umělci; trnutí v nohách. Odevzdává se plynutí.

Míchání barev je skutečná alchymie. Hledání výrazu je skutečné dobrodružství. Vždyť tady se vdechává nový život.

A člověk má tendenci – nutí ho to! – se sklonit a nechat pracovat „něco“ nebo „někoho“ skrze naše prsty, ruce a… duši.

Lucy je úžasná! Je to ta nejlepší ilustrátorka na planetě!

Proměňování obrazů v hlavě.

Ten proces, když vám představa – čí? – protančí z toho místa pod vlasy skrze ruce až na špičku prstů, které drží nástroj.

Malujte…

Mia