Co mě naučily kytky
Kozel zahradníkem, postavička, v kterou se proměňuji střídavě každé jaro. S velkým nadšením, abych postupně během sezóny uvadala a znovu sbírala síly, stejně jako mé rostlinné svěřenkyně a svěřenci. Na zahradě moc neplánuji a podle toho to vypadá. Já si dělám co chci - a zahrada také. Hlavně žádný plán. Je to jakási vnitřní vzpoura. Zřejmě proti sama sobě, ostrov s nejistým zítřkem ve světě, který se neděsí ničeho tolik jako nejistých zítřků. Gúglím většinou vždy "až po", tedy když je úroda sežraná predátory, zničená nevhodným sázením, sousedy a nadšenou péčí. Tento přístup má podle mě zahradě dávat volnost a svobodu a tím pádem radost z plození. Leč častěji přináší značné ztráty a málokdy vede k onomu radostnému "mám strašně cuket a nikdo to už nejí, nechcete?" - tak to mě se nestává.
Přesto má tento přístup pro mě svoje nezaměnitelné kouzlo. Objevuji totiž s velkou radostí a nadšením to, co je pro rutinéry samozřejmostí. Mohu si tak dopřávat iluzorního pocitu objevitelství, kterého se mi v instantním světě na jedno kliknutí obvykle nedostává. Mám pocit dobývání neznámých končin, podobně jako když Amundsen stanul na jižním pólu - a to se vyplatí!
A tak jsem se letos prvně pustila do pěstování rajčat ze semínek. (a ne, vůbec to nezavání plánem!)
Byla to objevitelská cesta plná mnohých aha a plesknutí do čela a radostného čichání k hlíně již v době, kdy venkovní zahrádka ještě spí. To by člověk neřekl, kolik toho za jedno zahradní jaro nasbírá za zkušenosti. Většina z nich byla čistě zahradnických fajnšmekrovin, jakože tvary kelímků (hranaté, dobře se skladují, černé - kořeny nemají rády světlo, hlavně nekupujte průhledné jogurty jako původně já), materiálu (hlavně ne ty z rašeliny), kdy rosit, jak rosit, kolik rosit... Zkrátka a dobře, bylo toho požehnaně. A pak je tu pár krásných analogií, které vás při prohlížení těch malých rostlinek a kořínků a půdy zkrátka musí napadnout a tak jsem si je zapsala a tady jsou:
1) Tuhle zkušenost jsem si pracovně nazvala "malej a velkej". Pikýrování, to je myslím ta činnost, kdy se semínka, zázračně proměněná v mini rostlinky, od sebe oddělují a každá hrdinná kytička dostává svůj kelímek, aby mohla zdárně růst. Jelikož jsem ne vždy stíhala, některá nebožátka zůstávala ve stísněném prostoru s ostatními a na svůj kelímek si musela chvilku počkat. Na obrázku vlevo vidíte včas přepikýrovanou rostlinku, tedy tu, která dostala svůj kelímek již dříve. Ta vpravo byla přesazená do vlastního asi minutu před focením. Přitom obě vzešly ze stejných semínek zasetých úplně stejně. Podívejte, jak ta stísněná kytička stagnovala, zatímco ta ve vlastním kelímku, se svým prostorem, prospívala. Dere se do světa a radostně žije. Na vlastní kůži a do análů jsem si tak mohla poznamenat tuto zkušenost: Každý potřebuje svůj prostor. Rozlet, dýchat. A to je dobré.
(disclaimer pro všímavé - ano, na obrázku nejsou rajčata, ale papriky :-D )
2) Nejen prostor, ale i výživa. Dvojka je tedy tak trochu totožná s jedničkou, ale mám potřebu to ještě rozebrat. V tom květníku je nejen prostor, ale i čerstvá, vydatná půda. Tedy výživa. Bez ní to nejde. Starejte se o svá těla, říkají mi tyhle rostliny. Vaše těla, vaše chrámy. A to je dobré, řekl kozel zahradníkem.
3) Uhranutí - když jsem vyndavala rostlinky z jejich mikrokvětináčků, odhalovaly se jejich kořeny, které se podle těch květináčků tvarovaly. Narazily na dno, ale nehodily flintu do žita a šly dál. Nemohla mi nevyvstat otázka - jak moc se dokážeme přizpůsobovat? Jak silná musí být životní síla? Vypadá to jako výtvarné dílo, dokonalá práce nějakého neznámého tkalce. A přitom je to jenom zápas o hledání prostoru a touze růst. Všichni chceme růst, a všichni máme nějaké překážky na cestě. Ale navzdory všemu, i kelímkům, můžeme růst, můžeme se vtahovat do světa. Jsme křehcí a zranitelní a dokážeme se přizpůsobit lecčemu - ukazuje kořenový kelímek, ale zároveň máme obrovskou sílu žít a vždycky si najdeme cestu. A to je dobré.
4) A teď to nejzajímavější odhalení. Magic. Kořeny. Vidíte, že jsou dvakrát tak delší, než celá rostlina (a to jsem při manipulaci ještě spoustu utrhala). Toho, co je skryto, pod povrchem, je dvakrát víc. Víc než toho na povrchu. Hotový Pjér la Šéz s jeho nevědomím, aka Jung. Toho, co je skryto, je více a vyrůstá z toho to, co teprve vidíme. Když vidím ty kořeny, nemůžu se ubránit tichému ustrnutí. Co všechno obsahuje moje skryté já? Z čeho všeho vyvěrám já? Tenhle kořínek mě řekl: nikdo neznáme kořínek toho druhého. Nikdo nevíme, čím si kdo prošel. A to dává naději na lidskost. Protože všichni máme svá hluboká já. A to je dobré.
Komentáře
Okomentovat