A řekli jste někdy své ženě, že

Někdy mám pocit, že některé rozhovory se odehrají jen proto, abych si z nich odnesla jednu větu. Také to znáte? Něco zazní a cinkne to. Tu jednu jedinou větu, která tne do živého a já se s ní odpajdám jako s nůší plnou jablek, případně odvznáším na špičkách jak právě odšpuntovaná víla. To podle toho.

A tak jsem si nedávno přišla pro jednu větu do jednoho velkého supermarketu, kde jsem dělala dobrovolníka na akci Potravinové banky.

Dělat dobrovolníka Potravinové banky je nádherný zážitek. Je to jako dostat možnost vykoupení z běžného shonu života a stoupnout si chvilku opodál, stranou toho cvrkotu, a jen to všechno chvilku pozorovat. V dnešním hektickém světě je to vzácnost. Většinu času totiž jako takový dobrovolník nemáte co dělat, než že občas od někoho převezmete pár věcí, občas někomu odpovíte na otázku, porovnáte letáčky na stole a - usmíváte se. 

Ale většinu času máte prostor jen tak lelkovat. 

Procházeli kolem nás lidé s menším či větším zájmem. Většina tak jako stranou mrkla, co se to děje a kdo jsou ti divní lidé v zelených zástěrkách. Upokojeni tím, že po nich nestartujeme, necpeme jim letáčky ani se jim nevěšíme na nohy, se občas u nás některý zastavil na cestě od pokladen a předal nám svůj dar. Bylo to vždycky nesmírně milé. Dvakrát u nás dokonce zaparkovaly dvě dámy celý košík, naplněný až po okraj. Rýže, mouka, těstoviny. Mléka, konzervy, jar a houbičky na nádobí. Co nejvíc potřebujete? Konzervy a vložky. 

A dary se vršily a bedýnky plnily, až jsme měli na konci dne krásných naducaných 25 banánových krabic. Chtělo by se mi jásat nad štědrostí českého národa, kdy lidé znovu a znovu dokazují, jak hluboká a čistá mají srdce. Ale na druhou stranu... krapet mi to hořkne v puse. Myslím, že v srdci Evropy v 21. století by mělo být tak nějak samozřejmostí, že má člověk co jíst. 

Ale o tom všem vlastně mluvit nechtěla, totiž ta věta.

Lidi jsou plný bolesti, víte, pronesl prošedivělý pán, který se tam u nás na chvíli opřel o zábradlí. Znavené nohy potřebovaly odpočinek, ale možná také už dlouho s nikým nepromluvil. 

Já jsem dělal celý život psychologa, víte, pokračoval pán. A lidi můžou dávat, jenom když sami mají, kde brát. Na to se strašně zapomíná. Tak se nezlobte na ty, kteří vám tady třeba nic nenechají, dodal na vysvětlenou, proč se s námi vlastně pustil do takového tématu.

Zaujalo nás to. Celý život jste dělal psychologa? Vlastně ne, ke konci jsem pak musel odejít, už jsem to nezvládal. Tý bolesti bylo všude kolem strašně moc. Šel jsem dělat do ochranky, seděl jsem v takový kukani. Čistá hlava mi za to stála. Už jsem to nemoh' unést, víte. 

Pán se zahleděl někam za nás, do dálky, možná nahlédnul zpátky do své kukaně, kde si nandaval vlašák z papíru a k tomu ukusoval rohlíky. A rozvyprávěl se o tom, že i když se svět strašně mění a on už na něj nějak nestíhá ani koukat z okýnka, natož se ho účastnit, že ty bolístky lidský jsou pořád ale stejnavý. Víte, já jsem se specializoval taky na vztahy. A to ke mě vždycky přišel nějakej naštvanej chlap a povídá, co má dělat s tou svojí ženou, že mu zahýbá.

A já jsem se ho zeptal, řekl jste teď někdy své ženě, že ji máte pořád rád? Ale co rád... že jí děkujete? Za ty probděný noci u řvoucích dětí, za ty vypraný ponožky, za všechny ty večeře, který byly na stole?

Za všechen ten čas, který dávala vám a ne sobě?

Řekl jste jí to teď někdy nedávno? Řekl jste jí to vůbec někdy? 

Pán se vrátil očima zpátky k nám. Odclonil šum nákupáku a vyslal k nám úsměv. Ale já jsem vás nechtěl vyděsit, pokračoval, když viděl, jak zaraženě stojíme. Nene, přesvědčovali jsme ho, nám se moc líbí, co říkáte. Pokýval hlavou, narovnal se a nohy už nasměroval pryč. Jenom mě bolí, že taková jednoduchá věc, jednoduchá a nic to nestojí, ... že na to lidi zapomínaj. Mužský i ženský stejně tak. Tak to jsem vám tu chtěl jenom říct. Lidi v sobě nosí hodně bolesti.

Ťuknul si ukazováčkem do spánku, snad salutoval a zmizel za jezdícími schody. Nákupní šum se k nám vrátil, jakoby odluply uši. Přijela paní s vozíkem rýže, kam vám to mám dát? Šla jsem porovnat letáčky na stolek. 

A doma, doma jsem potom svému muži poděkovala. Za to všechno, za to, že je. 

S láskou,

Mia