Neboj...

Strašně moc bych si přála, aby mi teď někdo řekl - "Neboj".

Třeba nějaký kněz v kostele. Ale do kostela nechodím.

Neboj...

Tak si musím být knězem sama.

Stejně, jako jsem si musela být ještě včera epidemiologem a teď jsou z nás zase váleční stratégové.

A tak hledám ten opěrný bod sama v sobě.

Neboj...

Doba je náročná. V Maslowově pyramidě jsme se propadli o pár pater níž. Pod námi už je jen žízeň a hlad. Bezpečí, to se vytratilo jako ona pověstná pára nad hrncem.

Neboj...

Ale tak si říkám, když z nitra doluji ten pevný bod, o který bych se opřela, že to není poprvé, co se bojím. 

Když jsem byla malá, zrovna se hroutil komunismus. A tak si matně pamatuji první hrozby svého života - jaderná válka. Znáte to, takové ty dětské černé povídačky "Víš, že když ten jejich prezident bude chtít, tak zmáčkne jediný tlačítko a jsme tady hned všichni mrtví?" V tomhle jsem vyrůstala. Sympatický muž Gorbačov, jehož symbolicky charakterizovala jizva na čele a umocňovala pocit jakéhosi spravedlivého bojovníka mezi živými, tuto hrozbu ovšem slavnostně zažehnal a já si mohla vydechnout - aby se začaly rojit nové a další hrozby do mého života.

Vzápětí totiž přišly kyselé deště, které užíraly Krušné hory. 

A mizela ozónová díra, protože freony. 

A řešila se dostavba Temelína.

Pak jsem nějak upadla do puberty a svět se smrskl na hrozbu drogovou scénou, což mi bylo jedno, protože to mě totálně míjelo.

Neboj... 

A hrozby frčely dál mým životem. 

Nemoc šílených krav.

Kolaps Y2K při příchodu roku 2000.

Ptačí chřipka.

11. září v USA.

Abych nezapomněla, dost se řešil také hladomor v Africe, než Západ přestalo bavit koukat se na nafouklá bříška černoušků a pozornost přesměroval jinam. 

To vše ještě prolínala pravidelně se objevující různá "stará" proroctví, dříve to byl Nostradamus, naposledy jsem zachytila jakousi babu Vangu či co..? éééch.. 

A do toho války - válka na Blízkém východě, Miloševič, Kaddáfí, Husajn, ISIS...

A na hromadu hrozeb jsem teď už zapomněla, al vy si je určitě budete schopni vybavit. 

Neboj...

Život je vlastně plný hrozeb. Ještě se nestalo, aby média napsala - Milý čtenáři, dneska je svět úplně vpořádku, nenašli jsme vůbec, ale vůbec nic, čeho by ses měl bát. Nebo snad ano? Já to nějak nepostřehla. 

Neboj... 

A pak covid a teď tohle. Ani jsme se nenadechli. 

Tak to zkusme teď - nádech, výdech.

Nádech, výdech. 

Je hrozné, co se děje. Kdesi jsem četla jakýsi citát, který teď určitě popletu, ale byl nějak takto: "V některých století se nestane vůbec nic. A pak se v jednom desetiletí stane celé století." Tak to je nám právě zřejmě souzeno. Congrats, uměli jsme se narodit :) Co s tím? Moje babička se vždycky snažila najít na všem něco dobrého. Tak dobře, babi, co třeba, že nás tohle všechno vrátí zpátky k nám samým? Na oběžnou dráhu pravých hodnot?

Že si uvědomíme, že teplý a bezpečný domov není samozřejmost. 

Že svět je křehký jako papírová květina. 

Že ty nejcennější věci nejsou věci, ale lidi a vztahy.

-- Zní to jako klišé --

Neboj...

Neboj... Chci tím říct, že ač to teď všechno vypadá hrozně beznadějně a že je tohle konec všechno, tak není. Kyselé deště, ozonová díra, islámský stát... a miliony dalších věcí, tragédií malých i velkých, které k nám přes média nedosáknou. 

Tím to nechci vůbec zlehčovat, vůbec ne. Nerada bych chytla nálepku zlehčovače, popírače, schvalovače kývače bůhvíčeho a čemu - dnes je tak snadné dávat nálepky a uzavírat tím cestu k diskusi. Ale ne. Jenom chci říct dneska jedinou věc - zažili jste už toho mraky! Uvědomte si to. Spousty hrozeb. Kolikrát jste si už mysleli, že takhle to nejde dál, že tohle je konec, že už nemůžete. Vzpomínáte? Tak to raději ještě jednou zopakuji: V životě jste se už báli hromady věcí. 

Ale pokud tohle čtete, tak je to znamení toho, že jste to dali. Slyšíte? Vždycky to nějak dáme. 

Neboj...

Nenechme se tím pohltit, vyřadit mozek, zpanikařit. Zažili jsme už spoustu hrozeb, jsme silnější, než si myslíme. Musíme být. A určitě nás to někam posune. Protože o tom je život. A dá-li Bůh, inšaláh, bude to směrem k našim lepším já. Žejo, babi? Jo. To je naše naděje. 

To je naše naděje.

Neboj. Nebojim. 

--

Dnes píše Mia, ta hodná