Dejte si ten citron do pytlíku. Tak jsme v covidovém Španělsku.

Je to pár dní, co jsme projeli Evropou, prokličkovali covidem, a dorazili jsme do Španělska. Žili jsme tu před dvěma lety a chtěli se vrátit. Covid nás v září zastavil a od té doby jsme čekali. V lednu jsme naznali, že je čas vyrazit. Děti tady chodí do školy a to byl jeden z důvodů, proč jsme tu chtěli být.

Možná vás zajímá, jak to tady s covidem vypadá, jak se tady žije. Udělám takový technický popisek, jen pro představu, šťavnatěji se rozepíšu jindy - a třeba budu mít zase do té doby více zkušeností. 

Takže jak se tady žije v době covidové oproti Česku? Jedním slovem - jinak. 

Následující zápisky jsou jednak mým osobním pocitovým shrnutím, a to z oblasti Valencie na Costa Blanka. Nemám tedy žádnou jinou zkušenost a je možné, že v jiných částech Španělska bude skutečnost a atmosféra úplně jiná.  

Španělé si na jaře prožili své covidové peklo, které zřejmě zformovalo jejich současné nastavení. Pokud bych měla najít jedno slovo, tak by to bylo: disciplinovanost. Španělé mají povinnost nosit roušky všude, tedy nejen ve vnitřních prostorách. A kupodivu, nosí je. Možná někde na pláži, když kolem nikdo není, tak si ji stáhnou pod bradu, ale jakmile se přiblížíte nadohled, už si ji nasazují. A není to proto, že se bojí pokuty (i když to asi taky, protože ony se vymáhají a myslím, že to též přispívá k nějakému pocitu řádu), ale je to proto, že se opravdu chtějí ochránit. Nechtějí, aby se jim to zase rozjelo. Nicméně když sportujete, běháte nebo jedete na kole, rouška být nemusí (EDIT: toto se liší region od regionu a také čas od času, třeba u nás je to teď na 14 dní zase nařízeno)

Všude je dezinfekce a co víc, lidé tu dezinfekci používají. Stříkají si ji na ruce při vstupu do obchodu i při odchodu. Pokladní mají na rukou rukavice. Když jsem nedala do pytlíku dva citrony (protože šetřím ty pytlíky, žejo), tak mi paní prodavačka jasně naznačila, že se jí to nelíbí, ať dávám všechno do pytlíku. Což už si myslím je trochu přehnané, protože jestli sahá na mnou osahaný pytlík nebo na mnou osahané citrony, je dle mého jedno, ale třeba ne. Respektuju.

Obr.: Protestní plakátek místního hoteliéra na svolané protestní jízdě městem. Vždy, když se zhorší křivky, hotely a bary se zavírají. Hoteliérům se to nelíbí a demonstrují. V restauracích se tady dodržovala přísná pravidla rozestupů atd., a hoteliéři tvrdí, že oni ohnisky nákazy nejsou. Co by řekli na situaci v Česku a restaurace zavřené měsíce, to by mě dost zajímalo.

Obchody jsou tu všechny otevřené. Nikde žádné zoufalé pásky a bláznění s objednáváním přes e-shopy, nikde žádné šílené situace, kdy starý pán bez internetu stojí před prodejnou a nemůže si ani koupit tepláky, protože si je před tím neobjednali přes e-shop. Tohle mimochodem považuju za úplně nejstrašnější. Jak ta česká vláda hodila přes palubu ty úplně nejslabší... Ale dál.

Obr. Roušky se prodávají všude a stala se z nich móda - všechny možné barvy, třpytky... No nejsem si jistá, jestli mají nějakou reálnou schopnost vir zachytit. Spíš je jasné, že ne. Ale někde jsem četla, že roušky mají i svůj psychologický význam, tak možná přispívá jejich nošení hlavně k tomu, že se lidé na sebe nelepí, a tudíž se tedy vlastně vir nepřenáší. Takže vlastně splněno :)

Co školy? Školy byly zavřené jen na jaře, asi dva měsíce. Teď od září pořád fungují, nezavřely ani jednou. Vymyslel se poměrně organizačně složitý systém, kdy se třídy rozdělily na menší skupinky a vzájemně se mezi sebou nepotkávají. Takže naše děti se vůbec nevidí s mnoha spolužáky z minula, nemohou si s nimi hrát o přestávkách venku, jak to bývalo. Což je smutné, ale funguje to alespoň nějak. Rozhodně míň smutnější než ta osamělost za obrazovkou monitoru během tzv. online vyučování.

Ještě k té organizaci, před vstupem do školy se měří teplota, rodiče tam vůbec nesmí. Dřív jsme byli zvyklí děti ráno přivést, postát u školy, pokecat, to samé odpoledne, když jsme pro děti šli. Učitelé vždy s námi prohodili pár slov, bylo to takové druživé. Dneska stojíme všichni od sebe, nikdo se na nikoho nelepí, distanc je svatý. A to prosím mluvím o Španělsku, kde otlapkávání a olíbávání se je součástí jejich kultury. A jde to. 

Od minulého týdne se jen zavřeli restaurace, protože po vánočních svátcích, které tu trvají až do třech králů, se to tu zase trochu rozjelo. Jo a ještě jsem si vzpomněla, že na veřejnosti se nesmí lidé sdružovat, takže žádné pikniky v parcích nebo na pláži, ale max dva cizí dospělí spolu. Ale má to celé smysl a hlavu a patu. Země není zavřená, úřady fungují, obchody fungují, jen prostě - nesdružujte se, ať to nepřenášíte. 

Obecně tedy máme pocit jakéhosi klidu a pochopení, jakoby všichni táhli za jeden provaz. Jakoby věděli, že společně to musí dát, je vytyčený jasný cíl, jasně pojmenovaný problém, jasně daná pravidla. A kdo ta pravidla poruší, je potrestán - takže se tady rozdávají opravdu pokuty za nenošení roušky nebo pití alkoholu na veřejnosti atd. Nevnímám tady tu všeobecnou deziuluzi a naprostou nedůvěru ve státní aparát. 

Myslím, že tady je stále ten podobný respekt, jaký jsme v Česku zažili na jaře, kdy jsme v tom byli všichni společně a disciplinovaně. Akorát u nás to pak zvládla svou neschopností zničit. V diskusích se tady spíš apeluje na vlastní zodpovědnost a dodržování pravidel, ne na nadávání na vládu a stesky nad ekonomickým propadem. 

Takže byť tady máme na ústech neustále roušku, dýchá se tady paradoxně líp. 

Tolik moje dojmy a pocity. Do příště zkusím nasbírat nějaké další zkušenosti a proniknout více pod povrch.

Mia