Na Šumavě - zamíchat prstem mraky a od Antýglu ke Keltům

Stejně jako minulý rok jsme se vydali se synem na exkurzi Hnutí DUHA na Šumavu.

Je to pro mě v mnohém jakási rituální událost. 

První je, že vyrážíme vlakem. Puštěním volantu pouštím symbolicky i otěže svého života, tedy do určité míry. Jak moc si vždycky vydechnu, když nahodíme krosnu a vydáme se na nádraží. Teď už je to úplně na nás, vydáni na milost a nemilost počasí i kolejím, a přitom v tom je jakási... souznění s tím okolo, důvěra ve vyšší něco, že prostě dojedeme, kam máme, a možná bude i zpoždění, ale co, já svůj díl udělala, naplánovala a tohle je zásah shůry, a tak jen plynu a jedu a drncám v rytmu kolejí... tímto nesrozumitelným začátkem chci říct jedno: v životě toho máme až příliš mnoho na starosti, jsme zodpovědní úplně za všechno, musíme si umět i správně přát a komu se přání neplní, ten nežije dostatečně ve flow a já nevím co... tím chci říct tohle: úplně jsme v té honbě zapomněli, že existuje nějaká nevypočitatelnost, vyšší moc, jsme tím vlastně zpupní a drzí. Tak já si to tím vlakem vědomě připomínám a vydávám nás dobrých rukou matky Přírody a Otce Všehomíra a toho všeho okolo. 

A pak je tam ten moment, že jedu jen já, se synem. Máma a syn, náš čas, skrze divočinu. On se promění v moudrého parťáka, co něco vydrží. Tedy, on je takový pořád, ale tady je to víc vidět, tady to jde víc na dřeň.. tady, jako bychom hloubš dýchali a více prostě byli. A já... já doufám, že se taky proměňuju v něco lepšího ve mě, to ale může zhodnotit jenom on... 

A taky se dozvídáme nové věci. Potkáváme se se stejně naladěnými lidmi. Některé známe už minula. Naše dráhy se protnou skrze koruny stromů a pak se rozcházíme do svých domovů, spojeni vědomím, že nám některé věci nejsou lhostejné a že je nás hodně, a čím dál víc... 

Ale k Šumavě...

Přijměte pozvání ke krátkému putování Šumavou kolem Antýglu, přes Tříjezerní slať a Rokyteckou slať až na Modravu. S těmi pár poznámkami, které jsem si zvládla udělat, než jsme se pohrouželi v mlčení... a jenom prosím, veškeré faktické nesprávnosti a hlouposti, které tady případný čtenář najde, jdou na vrub můj, rozhodně ne vůdci exkurze. Jak jsem si to zvládla zapsat nebo zapamatovat. Děkuji. 

Česká nádraží, to je poezie. Od Tábora směrem dolů, na rozdíl od cesty nahoru směrem na Prahu, už zmizí skoro všechny ty nevzhledné betonové zdi a krajina se otevře výhledům. A nádraží odtikávají jako korálky růžence na nové pouti...

Vchynicko-tetovský kanál na plavení dřeva. To je dlouhá a krásná historie, jak vlastně člověk začal ovlivňovat Šumavu - a kde tedy hledat tu bájnou "původnost" šumavských lesů, ke které se vztahujeme a každý s ní zachází jak s děvkou prodejnou, jak se mu hodí. Nuž tak jest, že Šumava je velice staré prastaré pohoří, starší jak Alpy a starší jak Himaláje. Proto je taková oblá a jemná, už zbroušená, stařenka.  A díky své poloze byly dlouho nedostupné a neobývané. Až někdy mezi 0-600 se tu údajně objevují první osídlenci - na prstech rukou by se dali spočítat, byli to Keltové a hledali tady zlato. Kolem 13. a 14. století tu vznikají první sklářské hutě, které fungovaly tak, že vykácely všechno dřevo v dosahu a pak se šlo a založila se o kus jinde nová huť. To je případ třeba Antýglu. Tato činnost ale byla pořád velice marginální, Šumava byla temná a až na těchto pár výjimek neproniknutelná, a dalo by se říct, původní. Kolem 17. století začínají tyto hutě krachovat v souvislosti s rozvojem sklářství na severu. Zároveň se ovšem dostáváme do hospodářské situace Marie Terezie, kdy ve vnitrozemí začíná docházet cenná komodita - dřevo. A tu si někdo vzpomene, že Šumava, tedy jakési to území kdesi dole, jehož hranice ani pořádně nikdo nezná, je ho plná, toho dříví. Ale je tu logistický problém - jak ho dostat do civilizace, tedy Prahy a Vídně, hlavních to měst mocnářství...

A tady se ukáže hospodářský a prozíravý duch šlechtice Schwarzenberga, který kupuje prášilské panství (tehdy ani nevědí pořádně, kde nakreslit hranici a co tam vlastně najdou, možná jako dnešní sázka vabank, když si kupujete třeba akcie Tesly?) Ale zpět k Schwarzenbergovi. Koupí a následným vybudování masivních kanálů, což byla vpravdě na tu dobu obrovská a logisticky promyšlená hospodářská díla s množstvím budov na trase a silnou zaměstnaností, se začíná první opravdová přeměna šumavských hvozdů. Stromy se kácejí, dřevo putuje pryč (Vchynicko-tetovský plavební kanál postaven 1801). A vůbec prvně se začíná přemýšlet i o tom, že nejen kácet, ale i obnovovat. Takže se zakládají školky a uměle sází - a tady někde tkví zdroj toho problému o "původnost" šumavských hvozdů... Ale pojďme dále k rekapitulaci činnosti člověka na Šumavě, neboť i nadále nás čeká zajímavá krasojízda minulostí. Vlastně, poměrně krátká časojízda. Vytěžování lesů v nějaké míře probíhá do roku 1945, kdy je konec druhé světové války, pak odsun a pak padá železná opona. Oblast Šumavy se stává obávaným pohraničím, kde vládnou tzv. péesáci, neboli pohraniční stráž, kde jsou ostnaté dráty, kde jsme ve vězení, kde je druhá doba temna. Nicméně i tak na Šumavě probíhají těžařské práce, není to úplně uzavřené a nechané, to je prý častý omyl. Ale to jsem se už příliš rozepsala, zpět na cestu...

Naše skupinka, jsme na začátku, ještě je sluníčko, jsme nízko, do mraků teprve vplujeme, jsme plni sil. Náš průvodce nám ukazuje javor klen - strom se zvláštním významem pro skláře, který se používal ve sklářství při výrobě potaše.

Mnoho budov bylo zbořených za totality, ty které přežily, jsou dnes často poptávané chaty, mini muzea atd. kdyby někdo měl nějakou takovou chatku navíc, ráda se jí ujmu :-) 

Těmto zídkám se říká odborně "snos". Taková kamenná zídka uprostřed lesa svědčí o jednom - dřív tady žádný les nebýval, byla tu louka nebo pole brambor.

Oplocenky a snaha o druhově pestřejší skladbu lesa. Problém je hlavně přemnožená zvěř, kde jdou proti sobě zájmy myslivců, kteří chtějí mít zvěře co nejvíc, a lesníků, kterým ta zvěř žere mladé stromky. 

Na první pohled krásná louka s krásným, typicky šumavským zaobleným výhledem. Na ten druhý je tu spousta ale - louka je sečená, a to ještě navíc traktorem, takže je příliš ostré rozhraní lesa a louky, což z mnoha důvodů je prostě škoda. Kdyby se nesekala a nechala tomu vzývanému přírodnímu vývoji, tak do deseti let je to tu samý remízek a pololes a za dvacet les úplný les. Co tedy chránit? Tento "typicky" šumavský výhled, na který si zvykli turisté a lidé a je to pro ně právě ta Šumava? Nebo bojovat za to, že jsem se shodli, že chceme přírodní park a co nejméně zásahů a nechat to tedy té přírodě? Alespoň na jednom mini kousíčku té naší země? A co druhé obsazená lokality? Když to necháme zarůst, tak zase přijdeme o to, co žije na této louce, takže přijdeme o nějaké druhy (tady na té toho zrovna moc cenného není, to ale nechme stranou této filozofické otázky...)... atd... Během celé cesty se v hlavě míhá vlastně možná víc otázek než odpovědí...

Vyvrácený smrk. Krásná ukázka jeho mělkých kořenů. Je to úchvatné, vidět velikána padlého na znak, a nohou ta malá placička kořenové změti. Otázka: proč má smrk mělké kořeny? Protože pochází z tajgy, kde roste na permafrostu, permanentně zamrzlé půdě. Smrk si proto neumí tahat vodu z hloubky. A proto nám teď všude (skoro všude) usychá. 

Tříjezerní slať. K ní jsem si nic chytrého nepoznamenala, protože jsem se věnovala intenzivnímu sbírání vlochyně bahenní, takové příbuzné borůvky, mňam - do té doby, než nám jeden z účastníků, botanik, řekl, že je jedovatá , respektive může být halucinogenní.  Pak jsem se věnovala sbírání ještě intenzivněji, z výzkumných důvodů samozřejmě, ale nic :-) 

A brzy opustíme asfalt, zmizí cyklisté, dresy a gpsky na kolech a pod nohy nám vleze jehličí a rašelina...

Jsou suché, ano. Takhle, mlha a šedivo, vypadají nádherně pochmurně. Člověk jakoby najednou nebyl sám. Jakoby o tíze života věděl i někdo další. Člověk se zastaví, propadne do samoty a oni pořád stojí a jsou tu. S ním. 

Rokytecká slať, jsme hodně vysoko, mimo hlavní trasy, je tu ticho, které se tlačí do uší. Mraky a všudypřítomná vlhkost potlačují i těch pár zvuků, které by se někdo osmělil vydat. Slať. A pak si člověk představí, jak je tu pět metrů sněhu a opodál číhá rys nebo vlk a za komunistů tady byla osamocená bouda pohraniční stráže, dráty a nesvoboda...

Lišejník...

Jako bychom byli někde v kanadské divočině...