Jiří Trnka, muzeum zemědělských strojů a další - stranou, zato nádherná Obrazárna Želeč v Jižních Čechách

Pokud milujete neprobádané trasy, toulky krajinou a náhodné známosti s místními poklady a zvedateli kultury, tak tady jste správně. 

Špejchar. Už to slovo, že? Stalo se to takhle. Když můžu, nejedu po dálnici. Když nemusím, nevracím se zpátky tou samou cestou. Protože ono se vždycky může vyvrbit nějaké překvapení. Něco, co nenaplánujete. A co čeká to přímo na vás.

A tak se stalo, že jsme vyrazili na Šumavu a jeli těmi nejmenšími vesnicemi, potkávali traktory a sbírali na silnici padaná jablka. 

Jižní Čechy, klid a mír. A pak jsme dojeli do Želče. Malá vesnice, dalo by se říct jedna z mnoha. Ale.

Tady stojí na návsi Špejchar. S velkým Š. Opravený a zvoucí nápisem Muzeum Obrazárna. 

Dobře, dobře, jako aktuálně Jihočeška, která má babičku o kousek vedle, musím přiznat, že o tomhle Špejcharu tuším. Ale nikdy jsem tam nezastavila. Až teď: "Dobrý den, jdete na vernisáž Jiřího Trnky?"  Takže jdeme přesně včas :)

Pro všechny domškoláky, milovníky školní ČS, vlastivědy a dalších a pro dospělé, kteří budou vytahovat zasuté vzpomínky z prázdnin u babičky - ty všechny očaruje přízemí. Ještě než se však vrhneme na prohlídku starých lisů, kolovrátků, mlýnků, pluhů nebo třeba opravdového dřevěného zmrzlinovače (!) našich předků, zvedněme oči ke stropu a pokochejme se nádherně renovovanými trámy. Až si člověk říká, jestlipak byly také máčeny v býčí kůži pro lepší trvanlivost...

A nyní zpět na zem, respektive do přízemního patra, kde je stálá expozice zemědělských strojů. Především, prohlídka je to milá, jako někde u babičky na půdě. Nikdo nekřičí, že se ničeho nemáte dotýkat, exempláře jsou pravé, dílem pocházejí z domácnosti majitele Obrazárny, dílem jsou sesbírané po okolí. 

Toto hnízdo je například "slepičí kukaň". To nad tím už si úplně nevzpomínám. Některé jsou skutečně cennosti, jako třeba chlapi ocení vývoj pluhu (fotky níže) od jednoduchého až po ten se zaoblenými hranami (velice amatérsky řečeno). Je vidět nejen to, jak se přístroje vyvíjely, ale také, co všechno si ti naši předci doma dělali sami - vlastně všechno. Líheň na kuřata, různé cedníky, něco s medem, moštovače atd atd.. U některých kousků plesá srdce, protože to jsme ještě zažili, u některých jenom vydechneme, co je všechno možné. 

Tady toto nahoře je čistička na obilí, která mě připomněla dětství na vsi, kde se ještě "šrotovalo" obilí pro krávy. Byla to taky taková šílená mašina, měla pás jako pila a když se zapnula, řvala na celou vesnici a všude kolem se neskutečně prášilo. Neslo se to pak těm kravám v takovém tom otlučeném plechovém kýblu, co pamatoval zřejmě ještě císaře pána... a krávy chroupaly a to ještě nemusely mít povinně ty plastové visačky v uších... a dojilo se a mléko jsme potom odváželi na náves ve "flígeře", kam si pro něj jezdila Madeta... Pak ale výkupní ceny mléka tak klesly a vůbec celé to začalo být neudržitelné a krávy šly pryč... Vlastně až v dospělosti si člověk uvědomí, jak ten rytmus - ráno přijít do maštale, nakrmit, já tehdy tedy obstarávala hlavně koně, odvést na pastvu, vykydat, vyčistit stáj, domu na oběd, odpočinek (hej, to jsem jako dítě ale vůbec nepotřebovala) a večer nanovo, možná nějaká ta vyjížďka do lesa.. - a ráno zase a tak pořád... možná měl tenhle řád, tenhle rytmus něco do sebe. Ba ne, určitě měl něco do sebe. A možná, že ho celý život zpětně hledám, někde se ukotvit, něčemu skutečně sloužit, sledovat jak se zelená louka mění v srpnovou otavu a pak na ni lehne sníh... a tohle vnímáte úplně jinak od těch koní z té maštale, když se jim kouří od nozder, než od počítače za sklem... 

Ale zpátky, protože tady je žebřiňák, prostě vůz, a ještě tenhle stál na dvoře nedávno, sice už se rozpadal, ale byl tam. A s jiným jsme sváželi balíky slámy, to nebyly to obrovské koule dneska, které uzvednou jen traktory, to byly balíky, žes to vzal do ruky za takové ty provázky a vystavěla se toho celá fůra jako pyramida a to jsi byl největší king, tam nahoře úplně nejvejš. A traktor ti dovolili řídit, tam na poli, zařazená jednička a toč volantem, vlastně jeď rovně, řádek je dlouhej...

Bože, ty vzpomínky. Jděte, je tam toho mnohem víc, nefotila jsem to všechno, poslouchali jsme spíše paní průvodkyni a nebo jen tak stáli a koukali na ta stará lety oblýskaná dřeva...

A teď je třeba otřít slzu a vydat se do prvního patra. Obrazárna. 

Stálá expozice tvoří portréty různých mistrů a obrazy s hudební tématikou malířky Anny Masopustové, které mě nadchly (foto nahoře)

A pak je tam nádherný prostor s úžasnými dřevěnými lavicemi, snad abyste měli kde a jak vstřebat tu krásu, a stojany určený pro aktuální výstavy, které se vystřídají tak zhruba čtyři do roka. 

Nyní tam je výstava Jiřího Trnky. Plakáty k jeho tvorbě z celého světa, unikátní fotografie, tisky knih ve všech možných jazycích, které v milionech exemplářů všude po světě žijí svoje životy a ovlivnily celé generace dalších výtvarníků... 

Respektive - výstava Jiřího Trnky a jeho rodinného klanu, neboť výstava tak nějak mapuje a shrnuje nejen jeho dílo, ale i dílo jeho polozapomenuté ženy Heleny Chvojkové, úžasné malířky, ilustrátorky a autorky knih, jejíž Robinsonku si matně vybavuji z dětství a jejíž příběh o obětování kariéry tak trochu svému muži a rodině, by dnes, v době velkého ženského pohnutí, vypadal zřejmě docela jinak.

Dál je tady Jiří Trnka mladší (obr nahoře) a další děti, jejich životní osudy a dráhy, jejich díla - hračky, architektonické návrhy či třeba kostýmní tvorba. 

Všichni Trnkové byli nebo jsou nějak tvůrčí, činorodí, talentovaní. A člověk si uvědomí, jak je důležité to domácí prostředí, kultivace ke krásnu a podpora talentů a umů. A také k vytrvalosti, píli a trpělivosti dodělat práci, kterou jsem začal, jak třeba Trnka vštěpoval svým dětem - což (a mnohé jiné) se dočtete v knize, která byla k výstavě vydána...

Obrazárna a muzeum Želeč je... poklad. Taková "obrozenecká" aktivita jedné rodiny, místního sedláka, pana Nováka. Patří mu velký dík. Želeč je čtvrtá největší galerie v jižních Čechách a první největší v soukromých rukách. To považte, že už tady něco k vidění je! Přála bych galerii, aby se o ní více vědělo, aby lidé měli důvod sem zabočit, sjet z hlavních cest a proplout sem krajinou, aby si tady užili takový nějaký opravdový genius loci, nadšení a hmatatelnou lásku k rovnou dvojím ostřím vidličky - odkazu našich předků v dolním muzeu a vášeň pro současnou dobu v horním patře.  

A na závěr ještě jeden obrázek Anny Masopustové.