Zastavení se zajícem

Byla jsem v lese. Moje běho chůze, jak to vyjde. Pak jsem se zastavila, abych si dala pauzu a v té pauze takové dýchací cvičení. Dám ruce do nějaké mudry, jejíž jméno vždy okamžitě zapomenu, zavřu oči a rozdýchávám se. Je to krátké, minutka.

Otevřu oči - a přede mnou zajíc. Jak jsem ho tam nečekala, už jsem udělala pár kroků. Ale zajíc sedí. Zastavila jsem se. Byl úplně v pohodě. Zajíc. Sedí. Kouká. Já taky. Cítím se poctěná. Dotek lesa zevnitř. Malé propojení. Vysíláme k sobě signály, já ty jeho dešifruji stěží, ale doufám, že on moje chápe, jsem přece přítel.

Za chvíli zajíc - pořád sedí. Hm, tak dobrý, můžeme jít dál - řekne automatismus ve mě. Oči a mozek si už všechno prohlédly, ohmataly zajíce ze všech stran. Máme to zkouknuté a zhodnocené, jde se dál. Domu vařit oběd. Ale - zajíc na cestě. Známe, víme, dál. Nebo ne? A nebo ne, rozhodnu se. Neudělám ten krok, který by ho bezesporu vylekal. Stále stojím. Vydržím to dýl než ty, se nepohnout, slíbím mu i sobě v duchu. Nechám tebe rozhodnout, kdy se oba vydáme dál. Nebudu to já, ale ty rozhodneš. A přijímám zajícův čas. Svět, ve kterém se dá třeba jen tak stát na cestě a nikam nejít. Ani nesedět na svačině, zavazovat si boty či na někoho čekat. Jen tak stát na cestě. Cíl se rozmlžil a cíl byl teď v teď. Stáli jsme se zajícem a stáli. A tu jakobych se propadla a stala se sama jakýmsi centrem, cílem. Najednou ke mě začaly doléhat zvuky, které jsem dosud neslyšela. Ptáci, lupání větví, bzučení, šum větru. Les byl najednou plný tolika věcí, byl nacpaný životem. Měl další rozměry, které jsem skrze svůj a zajícův střed okrajově nahlédla. Těžko se to popisuje.

Pak se zajíc rozběhnul a zmizel. Co je ten impuls, který donutí zajíce se zvednout a odhopkat? U mě je to jasné - musím zpátky domů, děti čekají, den má nějaký řád a strukturu, den má hodiny, minuty a obědy, které se musí uvařit. Co má ale zajíc? Proč se on zvedne a kam hopká?

Zajíc odhopkal. Rozhodnul. A já jsem si chtěla ještě chvíli, ještě alespoň tu malinkou chvíli ponechat ten jeho časový rozměr v sobě. Myslím, že ještě chvilku a bývala bych byla začala i cítit pachy jako on.

A pak člověka napadne, jakpak to má třeba takový strom.
Býti zajícem,
Mia