"Proč má královna boty, když píšeš, že je bosá?" aneb psací úskalí

To také nevím, chtělo by se odpovědět na otázku z titulku. Ale vlastně vím. To je porod, rození knihy, alchymie mezi ilustrací a slovem. Souhra mezi štětcem a psacím strojem. Něco vám o tom povím.

Při promazávání počítače jsem našla staré emaily a pdfka, která jsme si povyměňovávaly s Lucy ilustrátorkou a následně s editorkami během práce na Solfáncích a Sluneční královně. Je to úžasná změť chaosu, vynucené kreativity i tvůrčího zoufalství a trhání vlasů -  to když třeba hlavní postava odhodí batoh, který ovšem v další scéně zase sveřepě drží na zádech (á! tady by mě hned editorka opravila, že batoh se na zádech nedrží, ale nese! Vidíte? Už je to tu zas!) Takhle by to nešlo, pánové! zdvihne editorka prst a spisovatel znova zaboří hlavu do textu, aby to zase nějak "zašolíchal". Čtenář je totiž velice bystrý a na rozdíl od tvůrců je ještě pozorný, není ještě udolán neustálými změnami a otupen padesátou verzí a tak všechno vidí a zkoumá a nelogičnosti v textu si prostě nezaslouží. 

Té pozornosti se tady budu dnes věnovat. Ono se to totiž nezdá, ale čtenáře lze snadno ztratit. Můžete mít sebelepší nápad, ale jakmile příběh nebude vnitřně jednotný, postavy nebudou jednak jaksi příběhově logicky v rámci alespoň trochu jasných reálií, čtenář pak plave a ztrácí o příběh zájem.

Moc dobře to znám, protože mám přesně tu tendenci vrstvit motivy a "zajímavé situace" a postavy a pak se mě každý, komu se rukopis dostane do ruky, neustále ptá: kdo to je, a proč to dělá? Kde se tam vzal? A kam se tamten poděl? A hlavně tedy to milované "proč".

"Proč má královna na obrázku namalované boty, když v textu píšeš, že je bosá?"

No, proto. Protože si Lucy toho drobného slova "bosá", konkrétně "bosé nožky" v textu nevšimla, nebo už jej zapomněla, nebo prostě jela v ajfru tvůrčího elánu a - šup, královna má namalované boty. Takže osmistá devátá korektura, kde Královnu pro jistotu obujeme.

Než tedy pošlu všechna ta pdf a e-maily do věčných elektronických lovišť, vybírám tady z nich ty nejlepší špeky a zákruty, které jsme si při ladění textů a ilustrací prošly a které jsme snad díky pečlivé práci editorek uchránily před zraky čtenářů. Pojďme se nad nimi tedy pobavit alespoň tady, ono třeba vás to bude inspirovat i při vlastním psaní. 

1) Jezdec na koblize. Teda donutu. Teda vdolku.

Tak asi největší kiks byl hned ten poměrně nejviditelnější: vesmírem má na divoké koblize přiletět ten největší padouch, Profesor T.a.Ch., ale Lucy namalovala... ech, cože to vlastně je? Aha, donut. Prostě placatá kobliha s dírou uprostřed. Donut! Takže jsme hrozně bádali, jak tohle vyřešit, protože bylo jasné, že obzvláště děti si tedy donut s koblihou rozhodně nespletou. Přepsat to nešlo a přemalovat také ne. Co s tím? A tak vznikla nakonec v knize tato scéna, kdy Solfánci zahánějí padoucha cukrovými koulemi a volají přitom na něj: 

"Já jsem já! A ty nejsi ani pořádný krotitel, protože nemáš žádnou koblihu, ale jen obyčejný vdolek!" 

Ano, zavolali jsme si na pomoc vdolek, to krásné české slovo, guglili ostošest, jestli vdolek může mít díru uprostřed a snad že ano. A tak to snad bude alespoň plichta a děti nás neroznesou na kopytech. Naštěstí zvukomalebnost slova vdolek je nepřekonatelná a jsem ráda, že tam nakonec je. Jak se říká všechno zlé... Nicméně ta díra uprostřed koblihy mě budila ze spaní dlouhé noci. A to byl teprve začátek!

.

2) A pak přišla ta hodovní síň. Str 68-69

Totiž, na konci se sejdou rostliny z celého světa na velkou sešlost. 

"Jednoho dne byl ten slavnostní okamžik tady. Velké rokování Asociace semínkového fotbalu. Tady se budou dít věci! Dorazili zástupci všech čeledí, z krajů za kopci i za doly, z luhů a hájů, polí, škarp, remízků a také tůní, tůněk a tůněček."

Ano, byl tam Brutnák i Pampelišková královna, Bublinatka Vícekvětá i Laskavec Ohnutý, a z druhého konce světa dorazil i Eukalyptus a mnozí další. A v hodovní síni zámku se mají všichni sejít. V hodovní síni! A Lucy je nakreslila v krásné prostorné zelené... louce. Celou delegaci jsme tedy museli přesunout zvnitřku ven. Ještěže nepršelo! Naštěstí jsme si vzpomněli na krásné slovo palouček, které jsem neslyšela léta - a po hodovní síni nikdo už ani nevzdychl. 

... tedy až do okamžiku, než v textu stálo: "... a podlaha se zakymácela." (!) 

... a do okamžiku, než jsem si všimly, že "... skrze okna viděli, jak střílejí semínky..." Oni už jsou zase uvnitř! Zkrátka skrz naskrz textem jsme pak všechno stěhovaly ven. No kdo by si s chutí nedal takové psací cvičení?

3) A ryba bez uší. Str 40-41.

Tohle bylo samozřejmě na hraně a možná mohlo i zůstat. No ale radši ne. Totiž, Královna má svoje tzv. silová zvířata a jedním z nich je ryba. Nádherná Duhová ryba, bohyně Fantazie. A po jakémsi obřadu stálo v textu:

"... Bylo po všem. Sluneční královna si setřela pot z čela. Zvířata se k ní seběhla, Královna jim děkovala a laškovně jim třepala ušima."

Ani po pečlivém studiu Lucyiny ilustrace jsme skutečně nenalezly na rybě žádné uši, dokonce ani ucho jedno. Což bylo naprosto správně a text se tedy musel doopravit a přibylo: "Rybě třepala Královna samozřejmě šupinami."

Od těch dob ovšem přemýšlím, jak vlastně taková ryba slyší. No nic, pojďme dál.

4) Máme tu totiž ten chaos kolem slovíček batoh, brašna, taška, kabelka při Královnině útěku z vězení. Str 72-73

Ten byl vůbec celkově oříšek. Na začátku útěku jsem Královnu celou ostříhala, zkrátila nádherné dlouhé šaty a hlavně červánkové vlasy - známe to ženy, že, ta symbolika proměny a nových začátků. Pak se ale text musel zkracovat a tohle symbolické přeměňování k mému žalu muselo pryč. A zůstalo u toho, že Královna si nese batoh. Avšak hle, o kousek dál už mluvím o tašce! A pak stejně náhle o brašně! A to se tedy editorce hrubě (její poznámka s mnoha a mnoha vykřičníky: to je přeci rozdíl, jestli batoh nebo taška!!!) nelíbilo. Mě taky ne a tak jsme to nakonec pro zbytnost raději vyhodily celé. Stane se.

5) Vousy vs. knír - už i v rostlinné říši řádí barber shopy! 

Máte text, všechno běží a pak vám přijde editorská poznámka: "Vousáč se pod vousy usmíval" - editorka: to není možný, na obrázku má knír!

Oholit!

6) Ani logika se nám želbohu nevyhla: dá se kopat lopatou? str 80-81

Královna v podzemí musí podstoupit těžkou zkoušku. Je v říši kořenů, kde platí neúprosná pravidla. 

"Tady máš lopatu a nabírej!" Vousáč Královně podal tak obří lopatu, že jí poklesla kolena. Podzemí se zase rozhučelo a rozdunělo pravidelnými údery. Kořeny vibrovaly a pulzovaly. Rytmus koloběhu zrození a smrti tady tepal s neúprosnou jistotou." 

Žádný zádrhel s lopatou tam už není, že? Ale několik bezesných nocí nás to stálo - původně totiž měla Královna kopat. KOPAT. Jenže kopat se lopatou moc nedá, tou se nabírá. NABÍRÁ. Jenže to dělá Královna až pak, teď potřebovala kopat a k tomu slouží rýč (další tři vykřičníky od editorky). Nu, nakonec jsme to Královně musely usnadnit a začala rovnou nabírat. Uf. 

7) Když už jsme u té logiky: krajka se vlastně háčkuje, ne plete (!)

Ano, milá editorko, děkuji, už to vím taky a infarkt už mám za sebou. Ano, měla by mít ve vlasech místo jehlic háček. Děkuji... 

S tím už nic nenadělám. Je to prostě takové vesmírné háčkopletení. Snad mezi čtenáři nebude moc zarytých pletařek. Tedy háčkovnic. Nebo háčkařek? 

A na závěr ještě dvě ukázky takové autentické konverzace mezi autorem textu a jeho editorem:

- "...květiny mají oblečeny exotické exotické látky..." 

- hele, kytky by neměly mít látky, musíme nějak držet konzistenci příběhu...

- tak tam dáme pletivo. 

- pletivo? to je v králíkárně! 

- co kecáš, jako rostlinné pletivo, ne? 

- to je blbost, nech radši látky. 

- Fuj! Tak co exotický rostlinný materiál? 

- řikám ti najdi si botanickou příručku....

- "...Tapír se lekl a dostal smyk..." ale tapír přece nemůže dostat smyk, vozík dostane smyk, ne? 

- aha, tak to předělej. Tapír se lekl, vozík dostal smyk a začal se nebezpečně naklánět... 

- hm, ale když se lekl tak dostal vozík smyk? nemělo by být, že třeba cuknul nebo tak? 

- hm, tak přidej cuknul 

- hm, ale vlastně, jak může ve vzduchu udělat smyk? 

- tak tam dej to co tam bylo. Když může dělat smyk ve vzduchu vozík, může i tapír. Já taky dneska udělala před barákem smyk. A fertig!

Tak teda fertig, přátelé :) A je mi jasné, že tam toho spousta ještě zbyla, tak mi to klidně napište, ať se pobavíme. 

... a nebo radši ne :-)))

Mějte se krásně!

Mia