Jakési takési shrnutí o Solfáncích a jak je to s nimi



Tvoříme novou knihu, Solfánci a Sluneční královna, a tady je možná načase shrnutí o tom, co bude zač a jak to vypadá s datem vydání.
Nu, abych vás nenapínala, to nejdůležitější: mysleli jsme, že bude na podzim. Podzim 2018 (!) Ale ne, bohužel. Bude na jaře. /EDIT z jara 2020 - ano, snad jaro 2020 :)
Pročpak to zpoždění?
Je toho zkrátka mnoho, co je potřeba kolem knihy zařídit, odilustrováno máme, ale pak přišla na řadu sazba a ta je náročná. A pak hlavně, ta naše ruční ilustrace – že je odilustrováno byla půlka práce, pak obrázky ve fyzické podobě (pěknej paklík!) putovaly ze Slovenska do Čech, kde se musely naskenovat, skeny pak upravit a pak máme teprvá obrázek v elektronické podobě (a už plně chápem, proč se tak mocně dnes „ilustruje“ počítačem, proč už stará dobrá ruční práce moc nefrčí a tak si alespoň připadáme jak poslední mohykáni – i když častěji spíš trochu jako někdo, kdo se dlaní snaží chytit rozbouřenou řeku – a věříme, že ta opravdovost a poctivost vás vtáhne a vy ji oceníte, ucítíte, pochopíte…)
No a tedy ta sazba, korektury textu, ladění, každý milimetr je důležitý… A jelikož to nelze uspěchat, leda tak na úkor kvality a to my ne, tak knihu nevypustíme do světa nyní, ale uzraje nejspíš tedy na jaře. Tak je to tedy. Mrzí nás to, že jsme vás už natěšily. Věřte, že my byli natěšení ještě víc! Nu, ale..
Jaká kniha, modromodrá veliká, se nám to tedy rodí pod rukama?
Už je to tak, už se to rýsuje a vyrýsovalo, že bude zase celá modrá, no bodejť by ne – vydáme se do vesmíru za bytostmi, které jej udržují v harmonii svým zpěvem. Solfánci. Mají díru v hrudníčcích, tedy vlastně otevřená srdce. A ta jednoho dne zavřou. A co se asi může stát, když někdo uzavře své srdce? Vesmír se začne hroutit. Těmto dokonalým bytostem, najednou, helemese, do cesty se připlete strach. Ano, bude to hodně o strachu. V nás, uvnitř. Z našich slabostí a zodpovědností, strachů být sám sebou... A strach vpluje mezi vesmírné bytosti a Hahaharmonie, jak se tam říká, je ta tam. Jako když ji odfoukne vesmírné kýchnutí.
A tak se shodou náhod se Sluneční královnou vydají na Zem vesmír zachraňovat. Sluneční královnu bych obzvláště ráda doporučila k pozornosti, neboť i ona má své strachy a souvisí to s krajkou, jakou plete. No mě je to tedy dost blízké, ten strach, a tak jak sama na tom pracuji, tak i Královna… ale to bych předbíhala a koho tam ještě máme?
Ano, přeci pan Profesor T.Ch.A. Velká kapacita! Nemá-li však on drobet poťouchlý úšklebek? Ale kdepak, to se jen kmitlo něco vzadu v mysli. On jen přeci přispěl malou radou. Dobře míněnou, samozřejmě. Raději však od něj dál nebo nás smete cukrový prach jeho Divoké koblihy!

A pak je tu Král Miříkovitého království. On se tuze rád houpe na houpačce, měl by rád svůj klid. Ale nemůže, je přeci Král, povinnen předkům. Na záda mu totiž dýchá a nebezpečnými semínky ho neustále bombarduje Brutnák. Splňující úlohu tzv. zavilého nepřítele. Nedá se svítit, bojuje se o životní prostor, o vodu a světlo... skoro jako v opravdové rostlinné říši. Tedy, my vlastně jsme v opravdové rostlinné říši!

A jak do toho zapadnou Solfánci a Sluneční královna? Vezmou do ruky svůj díl role! Já vám nevím, kam se nám to rozjede. A taky se tu hodně plete. Krajky, jazyky, slovy a úsměvy. A v zádech pořád číhá ten Strach, vždycky připravený rozsypat cukrovou mlhu, aby všechny oblbnul, tou to jde víc než dobře.

U sta prádelních kolíčků a ve jménu Velkého Solfánka, nechť to všichni dopletou do zdárného konce.

Jakmile bude vycházet, dám vám vědět.
Se solfánkovským pozdravem wautata,
Mia







Komentáře

Také se vám líbilo