Z tvůrčí dílny I. – (Z)rození Solfánků a Sluneční královny

Tak už je to tady – s velkou radostí můžu oznámit, že konečně je hotový rukopis! Kniha se bude jmenovat Solfánci a Sluneční královna. Je v něm 5 let psaní. Motivy, postavy a zápletky, se ale vrší v různých sešítcích a mluví na mě v mojí hlavě let ještě mnohem víc. Bobtnají a žijí vlastním životem. A teď jsou venku. Konečně se to všechno propojilo a secvaklo. Konečně jsem mohla spoustu všech možných ústřižků, poznámek a čmáranic zahodit do koše – přestěhovaly se totiž konečně do knihy.

Rukopis je hotov – a co teď?

Když napíšete knihu, hluboce si odfrknete a myslíte si, že máte vyhráno. Dovalili jste ten kámen k cíli. Nerozdrobil se cestou, nerozpadl, drží tvar a snad i dává smysl – tedy alespoň v to pevně doufáte. (A taky doufáte, že vám teď všechny ty postavičky, zloduchové a hrdinové dají vydechnout, přestanou mluvit v hlavě a strojit úklady… no marně, už vyhlížejí pokračování!) Zároveň je vám trochu smutno, protože opouštíte jejich svět, opouštíte staré známé, kamarády do deště i bláta a to se počítá...

No dobře, rukopis je tu. Tím však obrovská práce vlastně začíná. Totiž – napsat cokoliv, to je vlastně docela snadné oproti tomu, dát napsanému formu, jaksi, pro to okolí, že. Spisovatel často bývá (dobře, budu teď mluvit o sobě) introvert schovávající se před světem, lebedící si ve svém universu a v optimální podobě ještě zavalen tisícerem svých poznámek, ústřižků a notýsků, do kterých mu nikdo neleze, nerozfoukává je průvanem a už vůbec si v nich nehraje fotbal nebo na vaření.

Jak vnímavější divák vidí, už to samo o sobě je docela náročné.

A přesto tvrdím, že to je teprve začátek cesty.

Protože teď, teď k tomu musíte přizvat to „okolí“.

Rukopis Solfánků je hotov

A já dumám, komu tu hromadu písmenek svěřím. Znamená to vylézt ven a začít komunikovat, koordinovat, inspirovat a hledět, aby se mu na té cestě nic nepoztrácelo. Abychom si tu společnou cestu užili a na jejím konci našli knihu.

Totiž – „svěřit“ tady neznamená odevzdat do nakladatelství. To už jsme si vyzkoušeli, že nechceme. My si ji zase vydáme sami. Protože jedině tak z ní můžeme udělat zase neobyčejnou knihu podle svých představ, nejkrásnější jakou jsme schopni, protože  takovou děláte maximálně 
jednou dvakrát za život 

Protože to nebude obyčejná kniha.

Ale kouzlotvorná pohádka bez kouzel, dobrodružný příběh plný metafor, divokých dějových zvratů a šílených postav. Budeme se pohybovat vesmírem, abychom jej šli zachraňovat na Zem. Rozpředeme rostlinná přediva květin a povozíme se po mléčné dráze. Půjdeme na dřeň víry, touhy a lásky. Postavíme se čelem největším hrozbám. Abychom na konci zjistili – …

Však už nás znáte z Indigových pohádek. Tak takhle nějak. Jenže tentokrát ještě hlouběji, dál a ještě dál…

Po letech mi skončila psací práce. A já se vydávám, opět, na dobrodružnou cestu přivedení toho psaní na svět, mezi vás.

Pozýváme vás, otevíráme náruč dalšímu dobrodružství, Indigovému vesmírnému a slunečnému.

S láskou,
​Vaše Mia