Proč se ve Španělsku dobře žije

Ve Španělsku se dobře žije.

Ve Španělsku jako by ten, kdo spěchá, byl „trapnej.“ A to mi do začátku bohatě stačí, abych se cítila jako v jiném světě. Pak se člověk začne rozkoukávat a všechno se to začne pospojovávat. 

Možná je to jen odraz mého nastavení, možná jen vidím to, co chci. Španělsko mě však neustále učí. Plní se přesně to, proč jsme sem jeli: nechceme vidět zemi z rychlíku, chceme v ní žít. Pěkně poctivý každodenní chléb a že to je někdy dřina, protože ten chléb, jak jsem tady tedy zjistila, a jak mi maminka celý život říkala, je opravdu všude o dvou kůrkách.

Na tu druhou, méně radostnou, chlebovou kůrku se podívám třeba někdy jindy, tady jsem si protentokrát sepsala, co se mi na Španělsku líbí. Třeba vás to osloví. Třeba společně pokýveme hlavami a řekneme si – jo, to by u nás přece taky šlo… (a ono to už mnohde naštěstí opravdu jde)

Rovnou asi přeskočím trojkombinaci klima + jídlo + moře, na které jsme se internacionálně shodli na hodině španělštiny. A když se na něčem jednomyslně shodně Čech, Švéd, Švýcar a Vietnamec, to je už důvěryhodný průzkum trhu, si dovolím tvrditi.

Tak tedy, co dělá ten všednodenní život tady příjemným?

Jaké velké / malé věci tady fungují a dělají tu ten život takový nějaký … měkčí? Takový plnější, opravdovější, žitější?

Neřekla jsem vám celou pravdu. Na hodině španělštiny jsme se shodli ještě na jednom: lidé.

Už si nevzpomínám, s jakým předsudkem jsem sem přijížděla. Myslím, že se říká, že Španělé  jsou horkokrevní a hluční, tak možná s tím. Realita? Nejslušnější a nejvstřícnější lidé na světě. Kliďasové! Provoz na silnic je pohodička, v obchodech nic není problém, pokecáme, proč ne? Vidím kamaráda? Proč bych nezastavil uprostřed provozu na plném kruháku, s kamarádem musím probrat alespoň to, jak se má jeho prateta v osmém koleni. Dobře, někdo zatroubí, ale upřímně, jenom na sebe prozrazuje, že je tak trochu nerv a to je co? To je nešpanělské, nevychované a veskrze trapné. Takto bych mohla pokračovat dál, protože španělské vnímání času je veeelká lekce a čas je něco, co mě poslední dobou tak nějak… vrtá v hlavě. Ale o tom spíše někdy jindy a proto závěr z této lekce prozradím už narychlovku teď: spěcháním se nic neurychlí.

Když honíme ty okolo, – tak především honíme sami sebe.

Co tedy dalšího miluji na Španělsku, tedy v té mikro části zvané Valencijský region, kde žijeme: (bodově a nesetříděně)

• Že na trhu vám zváží jablka a pak vám navrh dvě přihodí. Nebo meloun, nebo mandarinku…
• Že mají olivy. A olivovníky… a mandle… A že se tu po zemi válejí živé (rozuměj, nesušené) datle (nej nej nej!)
• Že tu vládne takové prolínání rodiny, života a práce – v penzionu pracuje celá rodina, v jedné hospodě malá holka nosívá pivo, v oblíbené pekárně mají najednou k prodeji mandarinky, protože strýc má sad…  v Čechách vím, jak úředník může za tohle zavařit, když bude chtít. Tady jsou buď jiné zákony nebo vládne selský rozum. Nevím.
• Že jsou tu všude políčka a sady – využitá půda s láskou, každý kousek zůrodněn a na něm stromeček, oliva, dvě mandloně… u domů zahrádky s rajčaty, samozásobitelství je bych řekla hodně základem té jakési španělské jistoty a spokojenosti (ale tady tedy silně chápu, jak popisuji ten náš region, neboť třeba v Madridu se asi moc neuzásobí…).. a s přebytky pro potěchu ostatních vyrážejí na trh…
• … zkrátka že je tu nádherná příroda (Ale český lese neboj, moc mi chybíš! A ty, voňavá česká louko s čerstvě posekanou trávou taky…)
• Že jsou školní obědy sice za stovku – ale v jaké kvalitě! Zelenina, ovoce, olivy, mořské plody (fuj, dneska jsme měli zase ty mušle), ryby…

• Že tu mají rolety na oknech, takové, že se spí opravdu ve tmě. Sice je to někdy smutný pohled do všech těch zatažených oken, ale spaní v naprosté tmě je prostě boží
• Že jsou lidé otevření, zvyklí na cizince, neřeší… asi i dost proto, že spousta jich tu vlastně je sama cizinci…
• Že je tady volná a neobydlená krajina… sice se musí trochu dál od pobřeží, které je jednolitý pás obydlení a to mě trochu drásá, ale dál do vnorozemí se naopak človeku může podařit propadnout se do dlouhých dnů, kdy nepotká nikoho a neuvidí člověčí relikty…
• Že tu jsou dálnice bez billboardů a města nezamořená tragickými vývěsními štíty
• Že tu nejsou protihlukové stěny na dálnici, nejede se v tunelu betonu… totéž se týká železnice, krajina je prostupná, vše pospolu plynoucí…

• Že tady vládne taková stěží popsatelná komunitnost, neustále je někde nějaká akce, na oslavu nebo podporu toho či onoho a tyto aktivity jsou skutečně zdola, žádné granty nebo státní záležitosti, ale lidi se daj dohromady sami, že chtějí…
• Že se hodně diskutuje a hlasuje a zase diskutuje a všichni mají právo se vyjádřit a každý má svůj prostor.
• Že jsou hrdí na svou zemi. Na každém rohu je nějaký lokální prodej sýra nebo oliv, často u pump je lokální kouteček, ale není to finanční past, je to skutečně tak že si místní tam třeba kupují pětilitrovky oleje, protože je zrovna jeho sezona… hodně se místní jídlo a produkty propaguje i ve škole, různé exkurse do parků, do přístavu na ryby nebo třeba do školy přivezou lis a lisuje se olivový olej.
• Je tu neustále nějaká oslava něčeho, najednou v ulici vyhrává dechovka a vyrojí se mladí, staří v krojích. (Na obrázku typické kroje, ku příležitosti svátku Fallas)

• Že neustále ve městě vidím auto Červeného kříže, které převáží starší lidi.
• Obecně jsou staří lidé vidět v ulicích mnohem víc než u nás. Není výjimkou v deset dopoledne babička zaklesnutá do paže fešného mladíka, kterak spolu míří nejspíš na nějakou snídani.. a nebo i jen tak sednout na lavičku, vyhřívat se a pohovořit si o životě…
• a tedy snídaně: kavárny jsou otevřené už od rána a normálně se tam chodí snídat, typicky bageta s rajčatovou omáčkou a k tomu džus a kafe…
• Policajti. Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu. Ale oni tady opravdu pomáhají a chrání. Jsou vidět v ulicích, ale nebuzerují, jsou vidět, jak řídí dopravu, člověk z nich není ve stresu kvůli nějaké pitomosti, že se zapomněl připoutat, nebo že dítě nemá helmu. Stojí kolikrát v těch velkých deštích, pláštěnku a až do očí naraženou čepici a statečně pískají a rozhazují rukama, jak někde v Čechách četníci za první republiky, ale tihle jsou opravdoví a člověk si jich musí vážit.
• … tím se obloukem dostáváme k té pohodě, tentokrát v dopravě. Jak jsem psala, je klidná a ohleduplná a chodci tu mají absolutní přednost, což nějak záhadně funguje tak, že zase díky těm chodcům nejsou takové zácpy, že se uvolňují ty vedlejší uličky na výjezdy, vše je v poklidu a tak nějak plynulé a bez nervů. Jezdíme tu rádi na kole a je to tu samý kruháč…

… a dalo by se pokračovat.

… ale už asi zase chvilku počkám, až se tu do života propadnem‘ ještě hlouběji, až si ještě hlouběji přivoníme a Španělé nás pustí zase o kousek blíž.

Zatím budu přemýšlet, co z toho si dokážu přivést domů, do Čech…

Chtěla bych mít olivy španělské a nohy zabořené v české hlíně...
Mia