Školní rok je za námi. Jak bylo ve španělské škole?

(Pátek večer) Mami, za kolik dní je škola?

Ty se do ní netěšíš Lindi, že se mě pořád tak ptáš?

Né! Já se už nemůžu dočkat!

Takže uf. To bychom měli. Děti chodí od listopadu do španělské školy. Tj. když píšu tyto řádky, mají v ní za sebou sedm měsíců (ale skutečných spíš šest, protože je tady pořád nějaké volno). Naše děti jsou normální Češi jako doubci a na podzim, když nastupovaly, jim bylo 6 a půl a 8 a půl. Klíčové pro budoucí úspěch či neúspěch akce bylo, jak se popasují s tímto faktem: do školy nastoupily nepolíbení španělštinou. Před odjezdem jsme se všichni snažili (včetně rodičů) tento deficit dohnat intenzivním sledování Kocoura v botách, což nás dostalo na fluent úroveň „gato con botas“, která se žel jen velmi okrajově protínala se školním kurikulem.

Zkrátka děti neuměly španělsky ani pozdravit.

„To bude dobrý, to zvládnem,“ zazněla první den povzbuzující slova od pana direktóra.

Jaký tedy byl ten španělský školní rok?

Jedním slovem: skvělý. Dali jsme to! A tím dali myslím jak děti, tak nás rodiče. No, a hlavně tu školu. Všichni byli naprosto senzační a my jsme neskutečně vděční za to, přijetí, kterého se nám tu dostalo. Dalo by se říct, že na takovéhle případy tam byli zařízení. Ve Španělsku berou školní docházku poměrně vážně (třeba Češi co tu byli s dítětem na domácím vzdělávání v karavanu, s nimi měli drobet oplétačky), takže nějaký jazyk neřeší a prostě vás přijmou do školy a jede se. Přísun cizinců je tu poměrně intenzivní, takže vědí, co s vámi.
(Pozn. – později jsme se dozvěděli, že ne každá škola je takto vstřícná a někde umějí cizinci tu jeho cizinckost také opepřit. Takže jako všude je to i tady o lidech. Já budu tedy popisovat naši zkušenost. Neberte tedy tento článek jako nějakou obecnou pravdu, ale spíš jako jednu zkušenost z jednoho místa velké španělské země.)

Takže jak bylo. Ano, občas bylo i smutno. Třeba když děti braly Lindě pastelky, nebo když byla potrestaná za něco, co neudělala. Jazyková bariéra ji donutila mlčet a trpět. Linda měla navíc tu nevýhodu, že tady šestileté děti už umějí číst a psát. Takže přišla do kolektivu, který nejenže mluvil cizím jazykem, ale ještě uměl číst a psát: tiskace i psace. Jo a abych nezapomněla, ještě mluvil valencijsky, taková národností záležitost, viz níže.

Linda tedy prakticky přešla ze školky rovnou mezi hotové školáčky. 

Slušná nálož. Nezdálo se však, že by ji to nějak výrazně stresovalo. Doma si chtěla hrát na školu (to stresovalo mě) a všechno možné popisovala písmenkama, která zrovna ve škole opakovali. Opisovala – nebo spíš omalovávala – celá slova, o jejichž významu neměla nejmenší tušení. Nijak jí to nevadilo. Dá se říct, že tenhle rok byl pro Lindu ve znamení – co tě nezabije, to tě posílí. A to tenhle rok určitě udělal. Později jsme zjistili, že Linda si vyvinula speciální metodu jak s tou náloží bojovat – malováním. Bezelstně přiznává, že si prostě ve škole maluje a často neví, co se kolem ní děje. Budiž  Asi souhrou všeho dohromady mluví tedy o trochu hůř než její o dva roky starší bratr Fabián.

Fabián. Vzpomínám si, jak jsme šli první dny na tenis a on tam chudák stál uprostřed toho rozlehlého hřiště a ten trenér něco vykládal a Fabián tak bezradně koukal na nás a volal: co říkal? A my: nevíme! Dělej to, co ostatní! Dneska když přijde na trénink, s klukama zlobí a povídá v jednom kuse. Fabián mluví tedy trochu líp a pomohlo mu nejspíš, že je takový míň stydlivý a že už uměl to čtení a psaní, prostě si to rychleji rovnal.

Zkrátka každé dítě je jiné a postupuje jinak.

Škola dětem pomohla tak, že kromě zaintegrování mezi děti a doporučení, ať chodí i na oběd (není tady zas takovým pravidlem) a do školní družiny (= tj. volná zábava a plynulé zapadnutí mezi děti), si je na některé hodiny vodili, spolu s dalšími jinými nováčky, stranou a učili je španělsky. Měly speciální učebnice (spíš černobílé nakopírované materiály) na ty úplné základy, jako části těla, zvířata, profese atd. Také je občas posadili před počítač, kde se učily slovíčka třeba pexesem a tak. Po cca dvou měsících mám pocit, že tenhle speciální režim skončil a děti absolvovaly s ostatními úplně všechno, dokonce dostaly i své první vysvědčení. To se tady dává třikrát do roka a známky jsou od jedné do deseti, přičemž desítka je nejlepší.

Intermezzo:

Mami, Džajr je z Afriky. 

Jo? A to je teda ten černoch, jak jsi si s ním hrál?

No, on je spíš hnědoch.(!!!):-))))

Děti to vpodstatě vůbec vůbec nechápu a moc nerozlišují. Fabiánovi se posmívají za velké nohy, Džajrovi za kudrnaté vlasy. Zkrátka děti si vždy něco najdou. Nic víc v tom není. Jsem za tohle prostředí nesmírně ráda. Že je pro ně japonský spolužák někdo, o kom si ani nevšimnou, že je japonský. Na naší škole je cca 20 % cizinců, což dle slov pana ředitele „Je málo“.  Mnoho dětí je tady bilingvních, už proto, že v naší provincii Valencia je druhý jazyk valencijština, která je ve školách oficiálním komunikačním jazykem. Takže naše děti se nejen popasovávaly s novým jazykem, oni se popasovávaly rovnou se dvěma. Je to pro nás takový zajímavý a nezvyklý dvojjazyčný systém. Na třídních schůzkách se například na začátku vždycky domluvilo, jakým jazykem se bude mluvit. Informační papírky ze školy dostáváme v obou jazycích.

A pak je tady Tutoria

Ještě bych chtěla zmínit jeden výchovný „institut“, který dětem dost pomohl a to je tzv. Tutoria. Je to pravidelná hodina vždy jednou za týden, kdy se s učitelem věnují „pouze“ harmonizaci třídy – je prostor na to říct si, co koho trápí, kdo komu ubližuje, co se komu nelíbilo a tak. Učitel se snaží vše prodebatovat, vysvětlovat, ptá se na názor ostatních. Našim dětem pomohl docela dost, protože na Tutorii se jejich příchodu věnoval samostatný prostor, učitel dokolečka vysvětloval, co to znamená, že neumějí jazyk, jak jim děti musejí pomáhat a tak. Potíže s otravováním ze strany některých žáků se postupně eliminovaly. Děti samozřejmě mohou přijít za učitelem kdykoliv. Ale ten unikátní prostor, který otevírá pravidelně Tutoria je, si myslím, specifický. Říká – víme, že můžete mít starosti a tady je pojďme všchni spolu řešit. Děti se učí hovořit o tom, co je trápí, učí se naslouchat jiným, vžívat se do jiných. Někdy jde z našho dospělého úhlu pohledu o vyslovené prkotiny, ale pro děti můžou být opravdu život otravující, to známe všichni.

A ještě jedna věc pomáhala integraci – každý žák tam má dostane svého tutora, žáka ze starší třídy. Ten by mu měl být jakýmsi ochráncem a mentorem. Zpočátku se ten náš snažil, děti provedl školou a tak., ale bez dospělé autority ty složitější potíže řešit neuměl, takže to se osvědčilo tak napůl. Spíš to bylo dobré do toho samotného začátku, že někdo dětem přidělil jakoby „kamaráda“, že nebyly úplně samy. Obecně musím říct, že pocit pospolitosti a vzájemného respektu je velice všudypřítomný a důležitý. Do školy chodí opravdu spousta cizinců, z různých sociálních vrstev, z různých náboženství. Je to tady prostě normální. Také, když odbočím, je tady všude vidět mnohem víc „jiných“ lidí – lidí na vozíku, hodně starých lidí, které podpírá třeba vnučka a šourají se spolu někam si posedět na sluníčko, nebo třeba lidí s různým postižením. Jsou tady prostě mnohem viditelnější. Např. v místě, kam chodíme na kroužky (takový místní Dům dětí a mládeže) se koná pravidelná akce s lidmi s mentálním postižením, nebo třeba ve škole mají děti možnost chodit se cíleně přihlásit k tomu, že chtějí pomáhat svým postiženým kamarádům a třeba jim předčítají nebo tak.

Obecně bych tedy řekla, že se splnilo to, v co jsme doufali. Děti do sebe nacucaly nový jazyk, otevřel se jim nový svět, už navždy bude pro ně Španělsko taky tak trochu jejich „domov“. 

Někteří se nás ptali, jestli jim nebereme dětství a kamarády. My jsme přesvědčení, že jsme jim naopak poskytli o jeden domov a spoustu kamarádů navíc.

Tak to bychom měli jazykovou část. A co ty ostatní věci?

Jak bylo dneska ve škole, zeptám se a většinou dostanu odpověď: dobrý. Když chci rozvést, co je nejvíc bavilo, řeknou: kamarádi, jídlo (!) a tělocvik.

Měla bych tedy začít tělocvikem, ale začnu jídlem. Jídlo! Ve školní jídelně! Jednoho dne (až taky zvládnu tu španělštinu) se tam zkusím nějak infiltrovat a fotit to, protože to není možný: ryby, mořské plody, saláty, olivy (na ty jsou tu nesmírně hrdí), ovoce, jogurty. Paella, těstoviny, a skvělé polívky. Obvyklá nabručená věta Lindy, když přijde ze školy, je: Dneska byla skvělá polívka, ale už mi nechtěli potřetí přidat!

Zkrátka velice zdravá a chutná kuchyně.

Na druhou stranu, také podle toho platíme. Na jedno dítě cca 4 Eura, plus mínus. To je myslím čtyříkrát více, než jsme platili v Čechách.

Tělocvik. Děti nemají tělocvičnu, venku u školy jsou hřiště, je to dané počasím, samozřejmě. Většinou neprší, no. I proto se tady asi nepřezouvá, šatny neexistují, jak děti přijdou tak jdou rovnou do třídy. Což mi trochu va, celý den v botech, ale co nadělám. tělák ale mají taky jen dvakrát týdně, jako v Čechách. Nicméně během velké přestávky všechny vyženou ven, takže se děti v půlce dne docela prolítají.

Vyučování tu nemá přestávky po 45 minutách, jak jsme u nás zvyklí, ale jede v prolínajících se blocích. Nicméně něco jako rozvrh hodin také máme. Prý se prostě skončí jeden předmět a vyndají si věci na další a jede se dál. Víc se mi do toho nepodařilo proniknout.

Škola začíná v devět, což je často vzpomínaná výhoda, když se mluví o španělských školách, ale ono je to relativní. Tady se i později chodí spát, různé koníčky pro děti normálně končí v osm večer, takže než se dítě dostane do postele, je docela pozdě.

Jak je to s přístupem učitelů a způsobem výuky?

Co bylo zajímavé, že děti si ze začátku stěžovali, že učitelé křičí. Trochu jsme z toho byli vyplašení, ale pak se ukázalo, že to je nejspíš jejich způsob řeči a gestikulace. Zkrátka jsou hlasitější, než je podle nás adekvátní sdělení. A to nejsou naše děti tedy žádná tichá tintítka. Časem si ale zvykly a mají svoje učitele a vůbec všechny tam moc rádi. Říkají jim křestními jmény a tyká se jim.

Je toho ještě hrozně moc, co by šlo napsat, ale už teď je to strašlivě dlouhý článek. Takže se spíš klidně zeptejte a já se pokusím odpovědět. Na závěr bych jenom pro dokreslení atmosféry popsala takovou každodenní situaci, která pro mě ilustruje celé to španělské žití tady.

Miluju totiž ty rána. 

Děti tu vodíme, stejně jako všichni, ke školní bráně. Za ní jsou ta hřiště a tam vzadu pak ta škola. Děti jsou na bráně nedočkavě nalepení, každý den se svádí tuhý boj o první místa. První místa totiž mohou do železné brány bušit (skvělý), lepit se na ostatní, válet po sobě a mačkat a laškovat se školníkem, který loudavým krokem přichází v 8:50. Chlapík s lišáckým výrazem vlastní to nejdůležitější v celé škole a to je právěže klíč od brány. Děti pozlobí skrz šprcle, někdy jim zahrozí, jindy dav silou zatlačí, ale většinou cvak cvak, brána se otevírá a oni ho převálcujou a řítěj se po hřišti, kdo bude první stát u školy. Tam čekají, až si je vyzvedne třídní a odcházejí do tříd.

A právě tohle ranní špičkování dětí se školníkem mě přijde naprosto kouzelné. Jak on jim přes tu bránu hrozí, ať se koukaj zklidnit, špekuluje, které křídlo brány otevře dřív a dá tím konkurenční výhodu té které skupince, a přitom obě strany ví, že jen co pootočí tím klíčem, vezmou ho útokem a když neuskočí, smetou ho taky. Není tam ani špetka nějaké zlosti či vzteku z jeho strany, kterou mívával náš školník, když jsme se dobývali do jeho školy my, ó božíčku ty vzpomínáš. Tenhle školník má brýle a snědou tvář Španěla, plnou vrásek stažených do trvalého úsměvu, montérky a klidný krok kořene. Jak se dnes máte? To je ale zima, co? Dneska je vedro, jojo…

… a rodiče se rozcházejí, s poklidem a úsměvy, někteří rovnou do práce, jiní zpátky domů, pyžamo je prozradilo, a mnozí do okolních kavárniček, kde si dají svoje desayuno, snídaňové menu tvořené bagetou namazanou rajčatovým pyré, to bohatě zalejí olivovým olejem a k tomu dostanou skleničku čerstvě vymačkaného džusu… a pak, vyrovnaní s rytmem žití zamíří do práce.

Španělsko.

Díky. Za ten rok.

Mia