Hezké, veselé, plastové. Vánce

„Já bych opravdu chtěla tohle vejce!“

„Jaké vejce?“ Bezradně se rozhlížím plnými regály barevných krabic. Už teď vím, že to byl omyl sem chodit a tohle mám za to. Jingle bells…

„Tohle, jak na něj zatlačíš a vylíhne se z něj sova.“

Stojí „pouhých“ 79 Euro.

„Cože?!“ Zděsím se. „A k čemu je to jako dobrý, že se vylíhne?!“

„Nó ta sova potom může jako zpívat nebo se kymácet.“

Takže sova, co se kymácí. Za 79 Euro. 

Bienvenidos, Vánoce. Hezké, veselé a plastové.

Ano, vím a také bych nejraději kupovala svým dětem vláčky ze dřeva nebo ručně šité panenky. Žel, ani jedno je v jejich osmi a šesti letech už opravdu netankuje a konzoli nebo ipad zase rozhodně nechci kupovat já. Jít do hračkářství a doufat v nějakou mile edukativní hru s přesahem, co bude vizuálně skousnutelná, se zdálo jako dobrý nápad – do doby, než jsme do toho hračkářství vlezli.

Tohle strašné předvánoční setkání mezi regály vyústilo v totální vyčerpání hlady a žízní. Drapli jsme kus dortu a propadli skleněnými dveřmi ven.

Na pangejtu na parkovišti jsme se do sladkého zakousli. Zbyly po něm – překvapení – tři kusy plastu.

„Tohle je asi to, co mě na tom všem štve nejvíc,“ ukázala jsem na ty nevinné tři průhledné kousky plastu, když z něj děti vylízávaly čokoládu, „že se jenom vyrábějí, s prominutím, kraviny“ Tady, ve Španělsku, jsou ještě víc než u nás všude vidět třídící kontejnery na úplně všechno. Když jdu s košem, beru si s sebou málem návod na použití, protože se v tom pořád nejsem schopná vyznat, co patří do jaké barvy. „Vy to vidíte v reklamě, je to krásné, barevné a veselé, do hlavy vám nahučej, že to je báječný a ani nad tím neuvažujete a chcete úplně každou hloupost. Za pár dní po ní ani nevzdechnete, protože k sově, co se kymácí se v noci ani nepřitulíš. A zbyde jenom další hromada plastů.“

Jak předat ten pocit, že nerozumím dnešnímu světu, protože jsem jako malá chodila v paneláku s košem jednou týdně a dvě popelnice stačily pro celý panelákový blok?

„A z čeho se vyrábí plast, mami?“

Ajaj. „Um, ehm… z ropy. Ano! Z ropy!“

„Aha, ono pak bude málo benzínu, viď?“

„No, to neni tak úplně jednoduchý…“

„Tak proč je to vlastně tak blbý podle tebe ty plasty?“

Aha, ok, to bude náročnější.

A tím začala naše vánoční odysea po afrických skládkách, vyprávění o kobaltu a dětech, co ho v Kongu těží, o zničeném zdraví a jednom dolaru na den.

„No, protože ten kus plastu, který my tady teď vyhodíme do koše, se nikam neztratí, nevypaří do vzduchu jak Rumburak. Ten kus plastu tady bude ještě za sto, dvě stě, třista let. Umíte si to představit? Kam se to asi všechno vejde? Planeta není nafukovací!“

„No tak já bych vykopal velké díry a do těch to dával.“

„Ale oni už se kopou…“

„Fakt?!“

„Ano. Ale nestačí to. Najednou se naveze těma odpadkama ten kopec tak veliký, že se řekne dost, sem už se nic nevejde a jde se dělat nový a opět další skládka. Ale už ani to nestačí a tak se to vyváží do oceánu. Kdybychom plavali ještě o kus dál, už bys na dně viděl třeba plechovky…“

„Fuj…“

„No a co teprv v Africe. V Africe se z toho nikdo ani nesnaží dělat hezké kopce. Tam na skládkách dokonce žijou lidé a je to jejich živobytí.

A teď si vem, že nejenže tady z toho plastu z dortu a z té hloupé plastové sovy je ten zbytečný kus plastu. Ale představ si, že ta sova je normální loupež…

„Tu sovu vyrobilo někde v Číně nějaké malé dítě, které za to dostalo ani ne ten dolar. Pak se musela zaplatit nějaká doprava, a to je celé. To zbytečné vejce má hodnotu sotva – co já vím – třeba dvou dolarů. A nám ho tady prodávaj za 79 Euro! Chápete, jak to absolutně nemá tu hodnotu, ta věc? Když jsme s tatínkem byli v Africe a všechno to viděli, už se prostě nedokážeme tvářit, jakože tyhle věci neexistujou?“

A tak jsme si o Vánocích povídali o odpadech a ostrovech z plastů a googlili informace o těžbě kobaltu do našich mobilů v Kongu. Vyprávěli jsme jim o skládkách, z nichž se kouří a na nichž jako duchové žijí děti a živí se hledáním celých plastových lahví, které pak prodávají pouličním prodavačům oleje. Nebo vybírají nepotrhané igelitové sáčky, aby se na tržišti do nich dalo znovu prodat ovoce. Nebo rozebírají starou elektroniku, aby z níc vydolovali cokoli použitelného, třeba kus plechu, z kterého si udělají třeba… no, to netuším. Ale většinou se tam jen tak marně potulují ve snaze najít cokoliv. A většinou ani není poznat, kde už skládka končí a kde začíná…

A jak je celá Afrika vlastně taková jedna velká skládka, jak tam lidé žijí mezi odpadky, a jak, když jsme se po roce z Afriky vrátili, dojímali mě popelářské vozy, metaři a čistota v ulicích a připadalo mi to jako vrchol civilizace…

Byla jsem po tom dlouhém povídání na sebe hrdá. Děti diskutovaly a ptaly se a doufala jsem, že je teď plasty budou trápit i ve snu.

„Když já bych stejně chtěla to vejce,“ špitla nakonec dcera.

(!“/:!/“!%9/“:!!!!“) Neva. Já to nevzdám. 

A nevzdávejte to ani vy. Alespoň k něčemu jsou ty Vánoce dobré. Jsme jako husitská vozová hradba vystaveni útokům výrobců lesklých šuntů z celé zeměkoule. Pokud nežijete mimo dosah dětského průmyslu, např. v pralese, na Marsu nebo dvacet tisíc mil pod mořem, a nebo nemáte extrémně vyzenované děti (já ani jedno), jste pod palbou. Nečelíme válečným kulkám ani hladomoru, naše děti nechráníme proti neštovicím nebo dýmějovému moru. Bůh poděkuj! Ale čelíme něčemu mnohem zákeřnějšímu – loupežníkům dětské nevinnosti, mistrům unifikace, zabijákům fantazie. Hraje se o jejich duši! A dětská duše, jak víme – to je přeci celý svět. Náš úkol není snadný, ale snadné úkoly jsou nudné. Vydržet ten tlak, prokázat pevnou sílu ducha navzdory svodům doby.

Tedy, aby nebyla mýlka. Pevně věřím a zároveň se i obávám, že si z nich vyroste stejně, co oni sami uznají za vhodné.

Ale pokud tu jsem, nemůžu mlčet, když je někde něco hodně špatně. A to, kam se dostal dětský byznys, je špatně hodně.

Sílu vaší vozové hradbě.
Hezké a co nejméně plastové Vánoce. 

Nechť vaše kroky provází Indigo.

Mia

PS: Fotky jsou z naší cesty po Africe, zde konkrétně Angola, Nigérie, Kongo, Ghana a Súdán. Ale i ve všech dalších zemích (celkem 26), co jsme během roku navštívili, jsou odpadková pole prakticky trvalou součástí krajiny, s větší či menší mírou intenzity, hrozivosti a nebezpečnosti.